Příběhy z kalendáře - Rumburská vzpoura

Byli to vojáci sloužící v rakousko- uherské armádě. Vypověděli poslušnost svým nadřízeným. Jejich rebelie vyústila v tzv. Rumburskou vzpouru. 21. května roku 1918 se asi 700 mužů vydalo na pochod k Novému Boru.

Tam byli zastaveni, obklíčeni a odzbrojeni loajálními rakousko-uherskými silami. Několik jich za to zaplatilo životem. Byli popraveni krátce po stanném soudu. Někteří zemřeli v důsledku žalářování. Byl to nejsilnější projev otevřeného odporu proti mocnářství na našem území.

V mnohem větším rozsahu a organizovaně docházelo však k odmítání poslušnosti císaři Čechoslováky na zahraničních frontách. Příslušníci československých legií začali psát jednu z nejslavnějších a nejdůležitějších kapitol československých dějin. A jak je v Čechách dobrým zvykem, byli hrdinové o pár desítek let později programově zapomenuti.

Nejdůsledněji ordinovali ztrátu paměti komunisté. Měli k tomu dobrý důvod. Legionářské střety s bolševiky v dobách občanské války v Rusku byly neodpustitelným přečinem. A proč jsme si hrdinství českých a slovenských vojáků, ať už těch rumburských nebo zahraničních, sloužících v československých legiích, připomněli my dnes v Příbězích z kalendáře?

25.května roku 1968 došlo v Novém Boru k něčemu velmi neobvyklému. Nejvyšší představitelé komunistického režimu, prezident Ludvík Svoboda a předseda národního shromáždění Smrkovský, se při příležitosti 50. výročí Rumburské vzpoury přihlásili k odkazu dosud tabuizovaných osobností Masaryka, Beneše, Štefánika. A k pietnímu aktu byli dokonce přizváni i legionáři a účastníci prvního odboje.

Jak je obecně známo po srpnu 1968 se opět programově zapomnělo. Co dodat na závěr? Odcitujme text z novoborského pomníku, připomínající smutnou událost: "Staň poutníče, hlavu skloň a vzpomeň, že my tu zemřeli za svobodu svého národa“.