Pravé kamarádství přežije i desetiletí

„Šel jsem v Řetenicích kolem kina, díval jsem se na nějaké obrázky. Nevšiml jsem si, že pan učitel jde kolem. Vynadal mi, že ho nezdravím: Za trest půjdeš desetkrát kolem a pokaždé pozdravíš Heil Hitler! To jsem musel udělat,“ vzpomněl si na jednu příhodu z válečného období Norbert Krutský. I on jako syn Čecha a Němky musel po zavření českých škol začít chodit do německé. Stejně jako Jiří Vodička z české rodiny. Tam se seznámili s Němcem Otto Kohlertem.

„Norbert byl pro mě vzor, protože už uměl dobře psát. I učitel mi ho dával za příklad. Doma nás ale bylo deset dětí a neměli jsme moc místa na úkoly nebo učení. Pro mě byl Norbert vzor nejen proto, že uměl psát, ale byl i chytrý a šikovný. Jiří Vodička to měl těžší - přišel z české školy, neuměl německy a začínal od nuly. Nechápal jsem, jak se mu spolužáci můžou vysmívat, že nemluví dobře. Bylo mi ho i trochu líto,“ vzpomíná Norbert Krutský.

Jak se všichni tři shodli, před válkou se národnostní rozdíly v Teplicích nedělaly. Jiří Vodička to zažil právě ve škole. „ Byly jsme děti z českých rodin, děti z německých rodin a z rodin, které pohltil nacismus. Rodina Kohlertů byla jedna z těch loajálních. Když jsme potřebovali něco, co jsme ještě německy neuměli, tak jsme se na Ottu Kohlerta spoléhali.“

Byli kluci a i za války samozřejmě dělali rošťárny, jak vzpomínají. „Bože můj, těch rošťáren bylo tolik! Ale venku, mimo školu. Na klouzačce, po aktovce jsme jezdili... Rošťárny prostě byly,“ říká Vodička. Ale s jinými kamarády než ve škole.

Otto Kohlert vysvětlil, proč se mimo vyučování nevídali: „Norbert byl z trochu lepší rodiny,to byl trochu jiný svět. Jiří zase neměl moc volného času, protože pomáhal rodičům v obchodě roznášet uhlí. Chodívali jsme ale spolu do kina. Jiří měl české kamarády, ale to jsem mu neměl za zlé, to bylo normální.“

Odsun Němců znamenal konec přátelství. Pan Kohlert své bývalé spolužáky vyhledal až kolem roku 2000, když byl v teplických lázních na léčení. Byl rád, že se sešli a kamarádství obnovili.

„To kamarádství pro mě hodně znamená. Je to pro mě mnohem důležitější, než se setkat s dalšími Němci, kteří byli vyhnáni a žijí v minulosti,“ říká.

Otto Kohlert, Norbert Krutský i Jiří Vodička jsou rádi, že už nastala doba, kdy se o českoněmeckých vztazích během války i po ní může mluvit.