Pověst z Chomutovska: Je dobré věřit i pasačce

Žilo tam i děvče, které chodilo pást husy. A právě ona to byla, která jednoho dne přiběhla vyděšená do starého pivovaru, že na kamenném stole na dvoře žhnou uhlíky a mohlo by hořet…

Lidé vyběhli ven, ale našli jen prázdný stůl. Dívce se proto vysmáli.
„Jsi bláznivá, kdoví, co jsi viděla,“ řekli jí, protože se všeobecně vědělo, že děvče příliš rozumu nepobralo.

Žádný div, že když přiběhla takto podruhé a pak potřetí, nikdo už se nenamáhal ani vyjít na dvůr.

Děvče se proto rozhodlo běžet s tím, že na kamenném stole na pivovarském dvoře opět hoří uhlíky, za šafářkou. Myslelo si, že ta ho vyslechne. Jenže žena všechno také brala jako hloupou fantazii. „Vezmi lopatu támhle v koutě a uhlíky smeť a vyhoď na hnůj, tam už hořet nebudou,“ řekla jen.

Druhý den šla šafářka kolem kouta, kde stála lopata. A přišlo jí, že se na ní cosi zatřpytilo. Podívala se blíž a ouha – na lopatě uvízl v kousku hnoje zlatý střípek.

Šafářka vyběhla k hnoji a začala ho přehrabovat. Nic ale nenašla.

A další zlaté uhlíky už pasačka na kamenném stole v pivovarském dvoře nikdy neviděla. Ani nikdo jiný...