Počátky zavádění moderních energií do českých domácností

Díky technickému pokroku se v 19. století začala ve světě rozšiřovat elektrická energie a záhy se dostala i do českých zemí. Její první krůčky u nás nicko nekontroloval ani nereguloval.

„V českých zemích vznikala živelná elektrifikace zhruba v poslední třetině 19. století, a to nejdřív v mlýnech, hamrech, ve sklárnách nebo na pilách. Většinou tam byl zaváděn stejnosměrný proud. V daných místech vznikaly elektrárny, které přednostně zásobovaly tu výrobnu, a pokud té elektřiny bylo více, bylo možné zásobovat jí i přilehlé domy. Odtud pak vznikala potřeba zásobovat elektřinou i větší oblast obyvatelstva,“ popisuje profesorka Marcela Efmertová z Historické laboratoře Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze.

Od konce 19. století stála městská elektrárna také v Ústí nad Labem. Vyráběla stejnosměrný proud, který poháněl tramvaje. Zařízení bylo přímo v centru města – budova bývalé městské elektrárny navíc stále stojí.

„Je to na Špitálském náměstí – ta elektrárna měla obrovskou výhodu oproti jiným lokalitám v Československu, protože byla jednak v centru města a zároveň byla jen kousek od zdroje místního, tedy velmi levného uhlí. To se sem dováželo z lomu v Chabařovicích kuriózním způsobem – přímou tramvajovou linkou,“ vysvětluje historik ústeckého muzea Martin Krsek.

Rakouská monarchie ani přes prudký rozvoj elektrifikaci v českých zemích neregulovala. Systematická výstavba elektráren a vedení přišla až za první republiky. Zákon o systematické elektrifikaci připravil Vladimír List a jeho tým odborníků.

„V počátcích toho zákona bylo stanoveno, že stavba těchto elektrických sítí nemá ohrozit přírodní a kulturní památky. Ty všeužitečné elektrárny byly stavěny na vhodných místech tak, aby mohly distribuovat elektrickou energii do svého okolí a v tom svazu, do kterého patřily, zajistily elektrickou energii pro všechny potřebné,“ vysvětluje profesorka Marcela Efmertová.

Z všeužitečných elektráren se pak rozběhly dráty do měst a vesnic. Elektřina byla ze začátku něco neviditelného, nepochopitelného a nepředstavitelného. A také něco velmi nebezpečného.

„Elektrotechnický svaz Československý pod vedením Lista připravil celou řadu obrázků, na kterých je velmi lapidárně vysvětleno, co se může člověku stát, pokud nebude s elektřinou opatrný. Veřejnost se tak postupně s elektřinou seznamovala a začala ji akceptovat. Stát platil primární sítě – tedy ty nejdůležitější – mezi městy, obcemi či k elektrárnám. Ty obce si pak stavěly ty sekundární, tedy ty trafostanice. A přípojky? To už záleželo na lidech,“ vysvětluje profesorka Marcela Efmertová.

V roce 1937 bylo Československo elektrifikováno z 57 procent a základ elektrické sítě byl hotový.

Plyn začal sloužit lidem ve městech dříve než elektřina

Víc než 40 let před tím, než Křižík ozářil jubilejní výstavu reflektorem, se začalo v pražských ulicích svítit plynem.

„Začátek plynárenství v českých zemích se datuj k 15. září roku 1847 – tehdy byla zprovozněna první plynárna, a to soukromá, v Karlíně. Hned v následujícím roce byla pak zprovozněna další plynárna, a to v Brně,“ popisuje inženýr Jan Žákovcem z Plynárenského muzea v Praze.

Plyn se z počátku využíval pouze ke svícení. Byly jím osvětlovány nejen ulice a náměstí, ale i kavárny nebo divadla.

„Málokdo ví, že první plynové lampy byly i v Národním divadle. V Tylově divadle byly ještě na začátku 20. stolení, jinak z interiérů ten plyn zmizel jako první, ale venku se udržel, dá e říct, až do dnešní doby,“ dodává Žákovec.

Plynem se tedy nejprve svítilo, později také topilo, vařilo nebo ohřívala voda. Po příchodu elektřiny tak začal mezi dodavateli energií tvrdý konkurenční boj.

„Elektřina nejprve plyn vytlačila ze svícení – nejprve z interiérových lamp. Naštěstí pro plyn přišel v té době vynález žárové punčošky – do té doby v sobě mely plynové lampy jen otevřený plamen, takže ta svítivost nebyla velká. Dlouhou řadu let pak byly vedle sebe plynové lampy s elektrickými, někde až do roku 1985,“ vysvětluje Jan Žákovec.

Teplárny a horkovody

Další energií, kterou 20. století přivedlo přímo do našich domovů, bylo teplo samotné. První teplárny a horkovody začaly vznikat už za první republiky. Úplně první centrální vytápění bylo v Ústí nad Labem.

Co vedlo ústecké inženýry k položení prvního horkovodu u nás, přiblížil historik tamního muzea Martin Krsek. „Byla to krize, která potkala největší školní budovu v městě – budovu dnešního muzea. Začal tam kolabovat starý otopný systém z roku 1876, takže se řešila nějaká jeho modernizace. Napadla je převratná myšlenka, že je jen kousek odsud městská elektrárna, a že bylo ten její provoz možné rozšířit i o výrobu páry. To byl rok 1922,“ popisuje.

Podle něj měla tato myšlenka ze začátku mnoho odpůrců – přišla jim doslova fantasmagorická. „V té době nebyly technické zkušenosti. Nikdo nevěděl, jak je možné na dálku to teplo posílat – jestli to bude rentabilní a jestli to vůbec to potrubí vydrží. Vytrvalost, se kterou ten nápad tehdejší starosta Leopold Pölzl tlačil, nakonec ale přesvědčil i odpůrce o tom, že stojí za to to vyzkoušet. První tři objekty, které byly k teplárně připojeny, bylo městské divadlo, budova současného muzea – tehdejší školy a městské lázně,“ dodává Krsek.

O nový způsob vytápění byl brzy velký zájem. „Víme, že v roce 1938 už bylo k dálkovému vytápění připojeno zhruba 120 obchodů ve městě a zhruba stejný počet bytových domů. Cenově to přitom také bylo velmi zajímavé – Ústí nad Labem mělo díky skvěle umístěné elektrárně a blízkosti uhlí nejlevnější elektřinu v celém Československu,“ uzavírá Krsek.