Paleontologie aneb Přehlídka nepravděpodobných konců
Výzva napsat do paleontologického speciálu Planetária něco o paleontologii byla pro mě poněkud oříšek. A to dost zkamenělý.
Moje vzdělání mi umožňuje orientovat se v dějinách, tj. éře, kdy po naší planetě začal pobíhat člověk – a to je docela dlouho po tom, co tu něco fosilizovalo. Ale pak mi přišlo na mysl, sepsat trochu cimrmanovsky, co všechno o paleontologii nevím. A najednou mi spadl ten zkamenělý ořech ze srdce.
Co všechno může zkamenět
Tak především, a to mě skoro zklamalo, paleontologie není jen o dinosaurech. Tedy… ono každé malé, trochu přechytračelé dítě ví, že JE o dinosaurech, ale ono se plete… Je to věda, která obecně zkoumá zkameněliny všeho, co kdysi žilo, a to už je pořádná škála: jak co do druhů, tak do časového vymezení. Takže zkamenět může nejenom nějaký tyranosaurus pár desítek milionů let nazpět, ale obecně zvířátka, kytky a dokonce i spory, staré miliardy let. Ostatně nejstarší fosilie na planetě nesou v označení předponu mikro…
V mých laických představách je ovšem mnohem zajímavější, a věřím, že i jednodušší, hledat fosilii nějakého desetimetrového monstra než hledat fosilii sinice. Tu bych nechtěl najít ani živou. Naopak kdybych našel živou potvoru, co má víc kilo než já centimetrů, tak bych pro změnu zkameněl já. Každopádně hledat mikrospory bude patrně paleontologickým ekvivalentem přísloví „hledat jehlu v kupce sena“.
Na podzim, plus minus milion let
Další věcí, kterou jsem nevěděl, je existence takzvaných indexových fosilií. Z lidských dějin ovšem indexy znám, typicky v poněkud negativní konotaci: jsou to takové ty cenzorské seznamy nežádoucích děl, ať už se jedná o příliš odvážný pohled na vesmír v raném novověku, anebo příliš odvážný pohled na svobodu v období totality. Každopádně „být na indexu“ je poněkud pochybná čest zaručující, že dílo má potenciál být velmi významným, pokud by se k němu ovšem někdo mohl přes dým hranice dostat. Naproti tomu indexové fosilie mají skoro privilegované postavení: jedná se o zkameněliny druhů tak specifických, že je podle nich možno určovat stáří příslušné horninové vrstvy. Údajně dokonce s velkou přesností.
Vzhledem k tomu, že v geologii je za relativně krátký čas považováno i několik milionů let, pak si ovšem myslím, že tím přesným určením bude takové to „daný organismus umřel někdy na podzim roku X, plus mínus milion let…“ Abych to však celé nepřešel s nějakým despektem, což bych opravdu při vší úctě k vědě nerad, uzavřel bych tuto část obecně známým příkladem indexové fosilie, kterým jsou třeba trilobiti.
Smrt nešťastná, smrt slavná
Paleontologie má ovšem mimo jiné jednu velkou výhodu: předměty jejího zájmu lze nalézt po celé planetě. K fosilizaci prostě docházelo všude. Přitom se jedná o statisticky méně pravděpodobný proces: nejčastěji nějaký život skončil tak, že umřel a shnil, potažmo byl roztrhán nebo rozleptán, rozmělněn, stráven a vyloučen. Jen tu a tam se podařilo nějakému nešťastníkovi s libovolným počtem nohou ukončit svůj aktivní život tak hloupě, že byl 1) zasypán při výbuchu sopky, 2) smeten povodní, 3) zavalen nánosem bahna, 4) uvízl v bažině… Zkrátka dosaďte si libovolnou opravdu nepříjemnou smrt a máte adepta na fosilii. Návštěva patřičného muzea se pak rázem stává přehlídkou největších smolařů dávnověku.
Na závěr ještě jedna poznámka: fosilie dinosaurů se našly i u nás: na Kutnohorsku a… kde jinde… v Brně.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
