O ekonomice, politice – a zvířátkách
Čtení zpráv sice působí psychické nepohodlí, protože ekonomika a politika na klidu moc nepřidají, ale člověk je aspoň v obraze. Zároveň je to však jakési jazykové cvičení.
Některé obraty a formulace, užívané politiky nebo ekonomy, bývají totiž působivě literární. Nedávno jsem se například zaměřil na výskyt zoomorfních metafor, tedy přirovnání ke zvířecí říši. Nemám tím nutně na mysli všelijaká označení politických rivalů k vykastrovaným samcům skotu a tak. Jde mi o vcelku seriózní úsloví, jimiž se označují různé fenomény, které nás obklopují. Portfolio zvířátek je překvapivě široké a zahrnuje zpravidla nejen čtyřnožce, ale také ptactvo a sem tam i někoho z vodní říše.
Jestřábi a holubice
Aktuálně se hodně řeší aktivity FEDu, centrální banky Spojených států amerických. Jejich strategie úrokových sazeb je naprosto klíčová pro trh. A tady se už slétají první zoomorfismy: pokud bankéři chtějí úrokové sazby snižovat, a umožnit tak snadnější dostupnost peněz v ekonomice, jedná se o holubičí přístup. Úvěry budou levnější, ekonomika se hezky nakopne… jen to nejspíš způsobí oslabení dolaru a do budoucna inflaci. Proti tomu existuje přístup jestřábí: držme úrokové sazby vysoko, nebo je ještě zvyšme. Peníze pak budou „drahé“ a bude jich v ekonomice méně, ovšem měna bude pevná a inflace pod kontrolou. A teď si vyberte.
Mezi býkem a medvědem
Tak či onak, trh nakonec zareaguje. Ty reakce zapadají do nějakých cyklů, kdy se buď několik let daří, nebo nedaří. A tady se zjevují další zvířata, tentokrát nebezpečnější a robustnější: býk jako symbol rozjeté ekonomiky v expanzi, anebo medvěd, kdy dochází k recesi a červeným číslům. Mimochodem – obojí má z pohledu investora své výhody a své nevýhody, takže je to permanentní lavírování mezi býkem a medvědem. Tyhle cykly jsou v zásadě dobře predikovatelné, ale občas se na scéně objeví černá labuť. To je pojem označující nečekaný průšvih. Velký průšvih. Jako třeba dot.com krize nebo nemovitostní krize v USA, která se pak převalila přes celý svět.
Ne všechny krize ovšem mají podobu černé labutě: některé jsou vidět a slyšet už z daleka, jako když běží šedý nosorožec po savaně rovnou na nás. A my bláhově stojíme a doufáme, že nás určitě mine. Nebo že se zázrakem zastaví metr před námi a nic se nám nestane. To jsou všechny ty jevy, které varovně křičí na trhy: přijde průšvih! – a nikdo nic nedělá a všichni to ignorují a pak je překvapí, že už to začalo, protože měli plné ruce práce se vzýváním zlatého telete.
Vlk v rouše beránčím
Souvisí to patrně s tím, že lidi se často, a není to míněno jako urážka, chovají jako ovce. Prostě se houfujeme do stáda a děláme to, co ostatní, protože to snad nebude špatně. A ono se to jednou vymstí. Na tyhle ovce totiž vždycky bude čekat nějaký vlk, aby je oškubal, zadávil, sežral. Zhusta je to vlk v rouše beránčím, takže ho stádo nepozná. Ostatně – existoval anglický filosof Hobbes, který hlásal zásadu pevné ruky, protože každý člověk je člověku vlkem a bez silného státu bychom se sežrali navzájem.
Problémem politickým potom je, jak tyto vlky poznat. Podle italského sociologa Pareta se totiž mohou chovat jako lvi, anebo jako lišky. Lvy poznáme: ti prostě přijdou, zařvou a zastraší nás. Ať už drápy, nebo za pomoci tanků. Lišky jsou ale vychytralé, ty nás oblbnou a ani o tom nevíme. Takže je třeba mít se před těmito jedinci na pozoru a k tomu je docela dobré číst ty zprávy, i když je to mravenčí práce a člověku z toho naskakuje husí kůže. Někdy je to prostě cirkus.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
