Paragliding – jeden z nejlevnějších a nejkrásnějších „lítacích“ sportů současnosti
Volnost, svoboda, čistá hlava – to jsou přínosy létání na padákových kluzácích, laicky řečeno na řiditelných padácích.
Centrem milovníků takzvaného paraglidingu je v Čechách kopec Raná na Lounsku.
„Nepotřebujete k tomu motor ani letiště – prostě si vezmete bágl, jdete na kopec a letíte. Jste přitom volní jako ptáci, ten padák se dá krásně řídit,“ přibližuje krásu paraglidingu Peter Garbier ze Základní školy létání, který paragliding na Rané učí.
Věnovat se tomuto sportu podle něj přitom jde už od 15 let, a to se souhlasem rodičů.
Letět můžete i 200 kilometrů
„Každého, kdo k nám přijde poprvé, nejdřív seznámíme s křídlem – jak se řídí, jak se přepíná. Pak si to křídlo roztáhneme na louce, kde se ten člověk učí to křídlo zvednout nad hlavu a běhat s ním. A když už pak ti lidé umí tu práci s křídlem na zemi, jdeme na úpatí kopce, kde se začnou pomalu vznášet – metr, dva, pět, deset metrů… A když vidíme, že je to dobré, můžeme s nimi pokračovat výš,“ popisuje Peter Garbier.
Překvapením pro některé může být fakt, že paragliding není jen o užívání si výšky a volnosti. Jde totiž také o poměrně fyzicky náročnou aktivitu.
„Fyzicky náročné je to hlavně v kurzu, kdy ten člověk chodí na kopec pěšky, z něj sletí dolů a zas šlape nahoru. V okamžiku, kdy se už ale vyznáte v těch stoupavých proudech a umíte ten padák řídit, jdete na kopec jen jednou a letíte – klidně i 100 nebo 200 kilometrů,“ dodává paraglidingový instruktor Peter Garbier.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.






