Miroslav Pipota z Rané se dožívá 98 let. Jeho krédem je držet se řemesla

„Byl jsem vyučený ještě u soukromníka. Tam jsme museli umět zaletovat i bábě nočník. Dělali jsme všechno – v létě třeba pumpy nebo hospodářské stroje, přes zimu zas sporáky. Všechno jsme přitom dělali ručně,“ vzpomíná Miroslav Pipota.

Na vojně byl u tankistů

44 let pracoval v chemických závodech u jednoho zaměstnavatele. Časem si dálkově dostudoval i průmyslovku. Předtím ale ještě musel na vojnu – k tankistům.

„Vždycky, když jsme opravili tank, tak se jezdilo ven na zkušební jízdu. Tehdy ještě nebyl tankodrom, tak jsme jezdili na Markvarec. A jednou říkám parťákovi, byl to nějaký Jarda z Postoloprt, jestli tedy pojedeme zas na Markvarec, a on že ne, že prý raději z Postoloprt na Hrádek. A když jsme tam přijeli, všude pozdvižení, a Jarda za mnou přišel s tím, že máme prasklý čep,“ popisuje jednu z příhod z vojny pan Pipota.

Na civilní motorce museli dojet pro náhradní díl do kasáren, a i když se později nepovolený výlet tankem provalil, k potrestání provinilců už nedošlo.

Nejhorší to bylo za války

Miroslav Pipota měl se svou ženou tři děti. Dnes je dokonce prapradědeček. S manželkou po celý život tvrdě pracovali. „Moje žena ještě den před porodem vázala ječmen,“ přibližuje.

Za svůj život zažili hodně společenských změn. „Nejhorší to bylo za války – lidé se báli jeden druhého. A to jsme byli na vesnici, ve městech to bylo horší. Bylo málo jídla, všechno na lístky… Ale přežili jsme to,“ dodává Miroslav Pipota.

Hlavní je podle něj držet se řemesla – to je jedno z jeho životních přesvědčení. „Někdo toho umí víc, jiný míň. Nemůžete vždycky jen prosazovat to svoje – někdy je potřeba se přizpůsobit,“ uzavírá.