Nan Madol: megalitické Benátky Pacifiku

Jedním z nejzáhadnějších míst celého Tichomoří jsou nepochybně ruiny Nan Madolu, kamenného města postaveného na více než devadesáti umělých ostrovech u pobřeží ostrůvku Temwen poblíž největšího ostrova Mikronéské federace Pohnpei, zvaného též Ponape. Samotný ostrov Pohnpei objevil v roce 1595 portugalský mořeplavec ve španělských službách Pedro Fernández de Quirós, když se jeho loď Svatý Jeroným dostala do problémů a odchýlila se z obvyklé plavební trasy. Odlehlost ostrova způsobila, že další mořeplavci se u ostrova objevili až po dalších dvou stoletích, v roce 1799 a častější návštěvy se datují dokonce až do 30. let 19. století, kdy se teprve Pohnpei stává centrem obchodníků s koprou a velrybářů. O tajemných ruinách Nan Madolu se proto vědci dozvěděli opravdu hodně pozdě a k prvnímu podstatnějšímu průzkumu tohoto tajemného kamenného města došlo až nedlouho před koncem 19. století. Dál už hovoří záhadolog Ivan Mackerle, který ruiny Nan Madolu navštívil v letošním roce.

První vědec, který Nan Madol navštívil, byl anglický archeolog Christian; někdy kolem roku 1880. Byl zároveň i první, kdo měl kvůli tomu velké problémy s domorodci. Ti totiž ruiny prohlásili za tabu; tedy za místo, kam není možné chodit jen tak bez povolení. To musel Christian získat od místního krále, nanmarkiho. Ten ho tam samozřejmě nepustil a dokonce mu pohrozil smrtí, jestli do ruin vstoupí. Vlastnictví ostrova se pak postupně měnilo, jak tam přijížděli misionáři. Začátkem 20. století přišli na Pohnpei po Španělech Němci a kolem roku 1920 přešly ostrovy pod správu Japonců. Ta trvala až do konce války. Přes válku vybudovali Japonci na ostrově proti Američanům pevnosti; po válce, v roce 1945 přešlo Pohnpei pod správu USA. Poté postupně vznikla tzv. Trust Teritory, jakási správa tichomořských ostrovů. V současné době je Pohnpei součástí Federativních států Mikronésie. Hlavní město federace, Palikin, leží právě na ostrově Pohnpei.

Nan Madol je jistě domorodý název. Co znamená?

Znamená to něco jako "místo mezi", což je těžko pochopitelné, dokud ty ruiny sami neuvidíte. Nejsou to totiž ruiny, na jaké jsme zvyklí - tedy nějaké rozvaliny, ležící uprostřed džungle nebo někde na pevnině. Stavby byly zbudovány na umělých ostrůvcích. Mezi těmi jednotlivými ostrůvky a ruinami jsou vodní kanály. Za přílivu je tam vody skoro až po pás, když je odliv dá se tam pohodlně brodit. "Místo mezi" znamená, že se ty umělé ostrůvky nacházejí mezi mořem a jednotlivými dalšími ostrovy. Nan Madolu se také někdy říká "tichomořské Benátky".

Jak je komplex Nan Madolu rozsáhlý a z jakého kamene jsou zdejší stavby zbudovány? Předpokládám, že to bude něco z místního materiálu. Jak velké jsou to kusy?

Nan Madol má plochu asi 2,5 čtverečního kilometru a jak už jsme říkali, leží na 92 umělých ostrůvcích. Zajímavé na něm je, že všechny zdejší stavby jsou vybudovány z dlouhých šestihranných čedičových sloupů; je to ta známá vyvřelina a ty balvany jsou velice těžké. Váží od pěti až do padesáti tun. Vyvstává tu tedy otázka, jak bylo vůbec město zbudováno a jak sem byly balvany dopraveny. Pravda je, že čedič se na ostrově Pohnpei vyskytuje; jsou tam lomy, kde se nacházejí právě takové šestihranné "klády" vyvřelin. Nejbližší lom je však vzdálen asi 15 kilometrů a leží hluboko v džungli, oddělen pralesy a údolími, takže je absolutně vyloučeno odtamtud po souši něco dopravovat. Archeologové se proto domnívají, že stavitelé dopravovali do města kameny po vodě. Pro jejich přepravu byly postaveny rafty a kámen byl tažen pod hladinou; tím poklesla jeho váha, jelikož byl vodou nadlehčován, jak známe z Archimédova zákona. I tímto způsobem je však stěhování v podstatě nemožné. Televizní stanice Discovery Chanell prováděla v tomto smyslu pokus. Její reportéři se pokoušeli stěhovat pár kamenů pomocí člunů a i s těmi nejlehčími měli velké problémy. Takže se to asi dělalo nějak jinak.

A co si o tom myslí místní domorodci?

Taková jejich fantastická myšlenka, se kterou se samozřejmě vědci absolutně neztotožňují je, že ty kameny na staveniště létaly vzduchem samy. I my jsme se ptali domorodců. Někteří tvrdí, že ještě i dnes ovládají magii, a že je možné kámen pomocí zvukových vln přinutit, aby se nějak zvedl do vzduchu. Dokonce prý si na něj ti dávní stavitelé rozkročmo sedli, letěli na něm a pak přesně určili místo, kam se kámen položí. Nan Madol je stavba velice neobvyklá, v dnešní době jsou to v podstatě už jenom hradby, žádné jiné budovy tam nestojí. Pouze na největším a nejznámějším ostrůvku Nan Dowas (uvádí se i jako Nandauwas - pozn. autor), kam turistické organizace vozí své turisty, stojí jakási čtvercová hrobka. Je prázdná a je to jediná zdejší stavba, která má střechu; jinak to jsou všechno v podstatě jenom zdi. Jsou tam samozřejmě ještě chodby a další hrobky, ale to všechno už je většinou pod zemí. Ještě jednou opakuji - žádné budovy tam už dnes nejsou. A pravděpodobně tam ani žádné nebyly.

Vstupní schodiště na ostrůvku Nan Dowas, vedoucí k jediné dosud stojící hrobce|foto: Ivan Mackerle

Už jsme se zmínili o tom, že pro domorodce byl ten prostor tabu, možná je i dnes. Nechodí tam. Říkali jsme si, co si vyprávějí o stěhování kamenů. Existují i nějaké jiné pověsti o Nan Madolu?

V první řadě - největší záhada je, kdo vlastně to město vybudoval. Archeologové to nevědí. Jsou samozřejmě nějaké teorie o lidech, kteří přišli z Asie. Dokonce se objevila zajímavá hypotéza, že za tím vším byla vojska Alexandra Velikého, která se na Pohnpei dostala po vodě a využila tu svých znalostí ze staveb egyptských chrámů. Místní obyvatelé, kteří jsou dost pověrčiví si myslí, že město vybudovali potomci lidí ze staré říše Lemurie nebo Mu, která se asi před dvanácti tisíci lety potopila do moře a z níž zbylo jen pár ostrůvků nad hladinou. Samotné město Nan Madol, které bylo hlavním městem té bývalé Lemurie, stojí podle nich nad hladinou jen zčásti, zatímco zbytek města je pod vodou. K této myšlence přivedla místní domorodce i skutečnost, že když byly otevřeny hrobky starých králů, zjistilo se, že jejich kosti jsou obrovské. Že to tedy byli lidé nadměrného vzrůstu - ne obři, jaké známe z pohádek, ale lidé, kteří měřili mezi dvěma až třemi metry. Kosti odvezli z Pohnpei Japonci. Do dnešních dnů se bohužel nedochovaly. Byly zničeny během války při bombardování Hirošimy. Veškeré materiály tehdy zmizely a neexistují už žádné důkazy, že v Nan Madolu nějaká obří civilizace žila.

Ještě jsme nemluvili o tom, jak je vlastně komplex Nan Madolu starý. Co si o tom myslí vědci?

Zkoumání Nan Madolu je poměrně obtížné. Stále totiž platí, že ostrov i samotné ruiny patří místnímu králi nanmarkimu, který ještě i dnes rozhoduje, kdo tam smí a kdo ne. Takže těch archeologických výprav tam pracovalo velice málo. Byla tam vlastně jen jediná větší výprava, která v Nan Madolu něco objevila - výprava Smithoniánského institutu. Ta ovšem prozkoumala pouze tři ostrůvky. V ruinách nějakých starých pecí však našla popel; když vědci provedli jeho datování pomocí radiokarbonové analýzy, tak zjistili, že popel pochází ze 13. století našeho letopočtu. Z toho usoudili, že ruiny vznikly právě v tomto období. Nemusí to ale samozřejmě být pravda; jak správně říká Däniken, určili tak pouze to, kdy v areálu Nan Madolu hořel oheň. Ruiny mohou být samozřejmě mnohem starší. Při vykopávkách se jinak našla už jen nějaká keramika; nic velkého tam objeveno nebylo. Přesné datování vzniku města je velice obtížné a dodnes není jednoznačně určeno.

Pro Nan Madol se uvádí nejrůznější datování. Většinou se však odborníci shodují, že k postupné výstavbě megalitického komplexu Nan Madolu došlo někdy mezi 6. a 16. stoletím našeho letopočtu, což je tak široké časové rozpětí, že by mohlo vyhovovat i těm nejzatvrzelejším fantastům a odpůrcům tradičních vědních disciplin. Vědci se zatím opravdu nemají čeho chytit. A tak není divu, že se v knihách objevují informace o obrech a tajemných potopených pevninách. Bohužel, ani pro tyto hypotézy neexistují hmatatelné důkazy a hodnověrná svědectví. Ale pokračujme v povídání s Ivanem Mackerlem.

Je vůbec možné z ruin Nan Madolu usoudit, jaký byl účel zdejších staveb? Byly to kultovní objekty, chrámy nebo se tam i bydlelo?

To se dá určit dost těžko, nejsem archeolog. Vypadá to jako hradby, mezi nimiž ale nejsou žádné zbytky budov, ani jejich základy. Myslím si, že když zůstaly zdi, měly by zůstat i budovy; proč by je někdo rozebíral a odnášel kameny pryč? Mezi těmi hradbami asi stály jen nějaké domorodé chýše. Pouze na ostrově Nan Dowasu stojí ta už zmíněná budova, o které se říká, že to byla hrobka. Nezachovaly se žádné písemné zprávy, všechno je tu ústní tradice, a tak existuje velká řada různých pověstí. Domorodci například mluví o saudeleurech, což byli dávní králové a mají vytvořenou celou legendu, dokonce s popisem jednotlivých ostrůvků, včetně toho, k čemu který z nich sloužil. Byl tam Ostrov úhoře, Ostrov želvy a další. To byla místa, kde se prováděly rituální obřady, kde žili králové a správci ostrova. Pověsti vědí i to, co se tam dělo; žila tam třeba královna, která byla kanibalka a požírala lidi. Je známo hodně takových zajímavých pověstí, ale já si myslím, že skutečný účel jednotlivých budov známý není a asi těžko se někdy zjistí.

Nan Dowas, hrobka zakrytá kameny|foto: Ivan Mackerle

V souvislosti s Nan Madolem se často cituje známá historka o platinových rakvích, které se tu údajně našly někdy před druhou světovou válkou. Prý je objevili Japonci a od války už ty rakve nikdo neviděl?

To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme na ostrov Pohnpei jeli. Chtěli jsme hledat nějaké staré hrobky, dosud neotevřené, a zkoumat podzemní chodby. O těch se říká, že vedou mezi jednotlivými ostrůvky a dokonce prý až za korálový útes do moře. Nejvíc nás ale zajímaly platinové rakve. Přišli s tím Erich von Däniken a Miloslav Stingl, kteří se na Pohnpei dokonce setkali. Tito pánové vyčetli z knihy německého cestovatele Herberta Rittlingera, že těsně před válkou objevili japonští potápěči někde u Nan Madolu, jak říkali, "Dům mrtvých". Byl to jakýsi dům pod hladinou. Ostatně - místní obyvatelé odjakživa vyprávěli, že tam ještě kromě Nan Madolu existuje jedno zrcadlové město, které je pod hladinou. No a japonští potápěči při jednom ponoru objevili budovu, ve které našli vodotěsné platinové rakve, v nichž byly pozůstatky dávných králů. Potápěči začali platinové rakve rozbíjet a vytahovat na hladinu. Od té doby se prý datuje velice čilý obchodní ruch mezi Pohnpei a Japonskem, kam se začala kromě kopry a vanilky dovážet i platina. Jenomže pak došlo ke zvláštní události. Potápěči se z jedné výpravy nevrátili. Nikdy se nezjistilo, co se jim pod vodou stalo, jestli to způsobila nějaká technická závada nebo něco jiného. Vypukla totiž druhá světová válka a Japonci začali mít jiné starosti, po válce se na platinové rakve zapomnělo a nikdo už je nehledal. Až Erich von Däniken. Když ho místní průvodce dovedl na ostrůvek Darong, ukázal mu jakousi díru do země. Däniken později v jedné ze svých knížek napsal, že to místo je určitě studna, která vede do Domu mrtvých. A dodal k tomu zhruba toto: Já bohužel nemám tolik času, abych se do studny spustil a nemám ani potřebné potápěčské vybavení, takže nejspíš nadlouho zůstane záhadou, jestli tato cesta skutečně vede do Domu mrtvých k platinovým rakvím.

Nan Madol, česká výprava v tajemném městě|foto: Ivan Mackerle

A to tedy byla inspirace, která přivedla na Pohnpei vás a vaše přátele?

Řekli jsme si, že se do té studny potopíme a zjistíme, jestli tam ty platinové rakve jsou. Když jsme však ten otvor našli, zjistili jsme, že to není žádná kolmá studna, do níž bychom se měli spouštět, ale že to je vlastně poměrně mělká díra, ze které ovšem vede šikmo dolů chodba. Byla poměrně úzká, my jsme se do ní vecpali, lezli jsme tou chodbou a zkoušeli, jestli se dostaneme do nějakých prostor. Bohužel chodba asi po šesti metrech skončila. Byla tam voda, což by nevadilo, ale také kamenná stěna, která ji přehrazovala. Dál to nešlo, do Domu mrtvých chodba nevedla. Ovšem domorodý průvodce, který s námi chodil nám říkal, že jeho dědeček - ne tedy jen tak někdo, což bylo docela věrohodné - , že tedy jeho dědeček, když někdy těsně po válce lovil želvy harpunou, jednu zasáhl a ona ho zatáhla pod vodu, mezi nějaké staré budovy. Byly tam ulice, vyzděné chodníky a nějaké vytesané nápisy na kamenných zdech. Když se potom vynořil na hladinu, tekla mu krev z uší, z nosu, z očí a nemohl mluvit. Když se mu po týdnu schopnost mluvit vrátila, rychle vypověděl co viděl a vzápětí zemřel. Mohlo to samozřejmě být barotrauma plic nebo něco podobného, protože se asi potopil do velké hloubky. Domorodci si ale říkali, že je to kletba Města mrtvých, a že není dobré se tam potápět a strašně se toho bojí. My jsme s sebou měli potápěčskou výbavu; jen láhve se nemohou letadlem vozit a museli jsme si je tam půjčovat, s čímž byl velký problém. Nakonec se nám však povedlo potopit se do té zátoky, kde by mělo Město mrtvých být. Je tam poměrně nízká viditelnost, asi kolem deseti metrů, ale naši potápěči Danny, Jarda a Jirka skutečně objevili řadu nějakých sloupů. Plavali v tom směru a vypadalo to, že je to nějaká alej, která vede do toho Města mrtvých. Dál už bohužel žádné budovy nestály, pod vodou nic nebylo. Pravda je, že ten prostor je tak rozsáhlý, že by to vyžadovalo několikadenní průzkum a také kompresory, aby se daly neustále měnit láhve, na což jsme neměli peníze ani možnosti. Pod tou hladinou jsme to tedy dokonale neprozkoumali a je docela dobře možné, že tam ještě dnes na dně něco stojí. Platinové rakve jsme nenašli.

Úplně nakonec nejzáludnější otázka. Co se říká o zániku Nan Madolu? Kdy a jak k němu mohlo dojít?

To nikdo neví, je to velká záhada. Proč vlastně stavitelé to město opustili? Někteří vědci se domnívají, že to byly pevnosti, které sloužily jako ochrana proti nájezdníkům. To je ovšem zase nelogické, protože mezi zdmi jsou i obrovská schodiště, která jsou otevřená a vedou do moře. Proč by před nimi neměli hradby? Proč by to bylo takové otevřené? Vypadá to, že některá místa jsou dokonce nedostavěná. Hovořil jsem tam s jedním domorodcem, který se zabývá archeologií. Ani on nám neodpověděl. Proč, kdy a kam původní stavitelé Nan Madolu odešli, to zatím nikdo neví.

A je dost pravděpodobné, že se to nedozvíme nikdy.
Možná, že se s některými teoriemi a hypotézami, které v našem rozhovoru nadnesl záhadolog Ivan Mackerle nedokážete ztotožnit. V takovém případě nám NAPIŠTE! Jsme zvědavi na vaše názory.

Frederik Velinský
Fotografie poskytl Ivan Mackerle.

DODATEK:

Odkazy na vybrané webové stránky
Plánky, fotografie a rekonstrukce některých objektů v prostoru Nan Madolu najdete například v článku Mysterious Nan Madol, Pohnpei na stránkách Jane's Micronesia Home Page. Něco podobného nabízí na svých stránkách i William Sayers z oregonské univerzity. Článek má titulek Nan Madol, Madolenihmw, Pohnpei. Pěkné fotografie z Nan Madolu doprovázejí i vyprávění Boba Hamptona My Trip to The Forbidden City of Nan Madol. Zábavné vyprávění o výletu na Pohnpei a k Nan Madolu si ostatně můžete přečíst i v češtině, v článku Petera Katze Nan Madolské mělčiny.

Co si ještě přečíst?
O Nan Madolu se píše i v literatuře, ta je ovšem velmi různorodého kalibru. Jistá obezřetnost je při její četbě rozhodně na místě. Tady je (bez jakéhokoliv komentáře) její přehled.
Däniken, Erich von: Ve stopách všemocných.
Däniken, Erich von: Setba z vesmíru.
Kondratov, Alexandr: Tajemství Pacifiku.
Mackerle, Ivan: Expedice "Dům mrtvých 2002" (Instinkt, 32/ 2002).
Stingl, Miloslav: Neznámou Mikronésií.
Stingl, Miloslav: Ostrovy mrtvých měst. Hosty ponapských králů. Nan Madol - záhadné město...