Mont Blanc nebo Elbrus aneb Kde začíná Asie?
Je nejvyšší horou Evropy alpský Mont Blanc a nebo kavkazský Elbrus? To záleží na tom, kudy vede hranice mezi Asií a Evropou.
Průběh této hranice není právě jednoznačný. Jistý názor sice převažuje, ale neuznávají ho všichni. S hranicemi zkrátka bývají potíže. Někdy malé, jako v případě kontinentů, jindy docela velké. Povídali jsme si o nich s Vítem Vilímkem, vedoucím Katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Ve světě pořád vznikají nové státy, vytyčují se nové hranice. Existují nějaká závazná pravidla, podle kterých se to dělá?
„U států asi hodně záleží na nějakých historicko-kulturních záležitostech, jiná věc jsou hranice světadílů – tam jsou jiné důvody, proč mít nějakou hranici, a také jiné zvyklosti. Většinou je to otázka nějaké konvence. Někdy je to bráno třeba po břehu řeky, někdy jako proudnice řeky. Když je to na pevnině, tak je to třeba záležitost hlavních hřbetů, protože ty jsou ‚jednoznačně‘ vymezitelné. Ale vím o případech, kdy vznikly různé paradoxy...“
Třeba když našli v Alpách mrtvolu Ötziho, muže z doby bronzové...
„To byl případ, ke kterému došlo v Ötztalských Alpách. Původně se myslelo, že tam našli někoho mrtvého. Ani jedna policie, rakouská ani italská, se k tomu moc nehlásila, protože to vypadalo jako problém, který budou muset řešit. Až teprve, když se tam objevil shodou okolností Reinhold Messner, významný horolezec, tak ten poprvé upozornil na to, že by to tělo mohlo být velice staré a že to je významný objev. Teprve když se k tomu dostali archeologové, tak se najednou začali Italové s Rakušany přetahovat v opačném slova smyslu. Oba státy chtěly tento objev mít a začali se přít, komu vlastně patří. Tam se konkrétně musela přeměřovat hranice, protože to v podstatě bylo jen pár metrů od ní. Jelikož to je vysokohorská zaledněná oblast, tak je těžké určit s přesností třeba na metr nebo decimetr, kde fakticky ta hranice prochází. Dělal se dodatečný geodetický průzkum, aby se hranice stanovila a nakonec ti šťastnější byli Italové.“
...a Ötzi je teď v Bolzanu. A jak je to třeba u moří?
„Tam je to trošku komplikovanější, protože existují tzv. výsostné vody. Z hlediska těžby se to bere jako šelfová oblast a je tam stanovena nějaká hraniční zóna, ale pokud ten šelf je širší, tak je to rozšířeno. Zbytek je volný oceán.“
Teď zrovna se začínají vést diskuse zejména ohledně Severního ledového oceánu, kde se předpokládají nějaká podmořská ložiska a různé státy vznášejí nároky právě na základě toho, o čem jste teď mluvil.
„Nejúspěšnější bude v těchto sporech asi Kanada. Jeden Kanaďan mě na jedné konferenci upozornil, že už posilují vojenské základny na severu. Ne, že by se doslova válčilo, ale přece jen není marné ukázat v tomto případě trochu síly.“
Co je to ten zmíněný šelf, o kterém se Vít Vilímek zmiňoval?
Kontinentální šelf je, zjednodušeně řečeno, okraj kontinentu, který plynule pokračuje pod vodní hladinou, jakýsi jeho „límec“, kde hloubka dosahuje maximálně několika set metrů. Hranice šelfu se určují podle různých geologických a geomorfologických hledisek. Většinou bývá v místě, kde se dosud poměrně mělké oceánské dno prudčeji láme a sestupuje do větší hloubky. Hranice šelfu nejsou přesně vymezeny. Z toho pramení i snaha států, jejichž území přiléhá k Severnímu ledovému oceánu, vztáhnout svá práva na co největší kus mořského dna, kde mohou být ložiska ropy, zemního plynu a dalších surovin. Zájem o severský šelf projevují kromě Kanady zejména Rusko, Spojené státy, Norsko, ale také Dánsko, jehož autonomní součástí je největší ostrov světa – Grónsko.
O hranicích států jsme mluvili – teď se pojďme podívat na hranice světadílů. Má vůbec nějaký konkrétní význam tyto hranice určovat?
„Hranice světadílů nemá konkrétní praktický dopad jako třeba hranice států. Teď, dejme tomu, žijeme v rámci Evropské unie, takže jedeme do Německa a není s tím problém, ale mezi jinými státy je faktická hranice, ze které něco vyplývá, třeba pro pohyb obyvatel, zboží a tak dál. Co se týče světadílů, tam takováhle záležitost nehrozí. Když jede někdo z Evropy do Asie, tak se neřeší, kde přesně ta hranice je. A to je možná taky jeden z důvodů, proč nějaká praktická potřeba vlastně nenutila nikoho až tak striktně ty hranice vymezit.“
Nicméně – zejména o hranici mezi Evropou a Asií se občas mluví, ať už z jakýchkoliv důvodů. Ukazuje se, že není úplně jasné, kudy ta hranice přesně vede. Ten problém má i nějaký historický vývoj, takže ve výsledku je to tak, že ho různí geografové vidí různě. Záleží na tom, odkud ti geografové jsou.
„To máte v podstatě pravdu. U nás na katedře vyučujeme kromě odborníků v geografii také budoucí pedagogy v tomto oboru. Já učím regionální geografii Evropy, takže jsem studoval různou českou literaturu, nicméně seznámil jsem se i s literaturou z oblasti dnešního Ruska. Udělal jsem si jakýsi optimální model. Je pravda, že třeba britská geografická škola má trošku jiný úhel pohledu, než je pohled z USA. Můžeme se dostat až k takovým paradoxům, když to trošku přeženu, že vlastně nevíme, která je nejvyšší hora Evropy.“
Důležitý předěl je pohoří Ural. Má se ale brát jeho úpatí a nebo vrcholová část?
„Kdybychom to vzali od severu k jihu, tak tam, kde je hranice daná světovým oceánem nebo mořem, je to celkem jednoznačné. Ale ta kontinentální hranice je stanovená jakoby dohodou. Tam je potřeba jít od severu od Nové země přes Ural. A jak na Urale – hřbetnice nebo úpatí? A když úpatí, tak které? U nás se bere jako převládající názor té, řekněme, české geografické školy, který je ale zase koordinován s ruskou literaturou, že Ural je součást Evropy. To znamená, že hranice by šla po východním úpatí Uralu.“
A pod Uralem?
„Tam jsou dvě možnosti. Buď řeka Emba, což je jakoby více uznáváno, případně řeka Ural. A dostaneme se do Kaspického moře, kde to tak nějak volně projde vodou. Tam jsou jiné otázky, třeba spory kvůli těžbě ropy, ale to není fyzicko-geografické hledisko, tam jde čistě o ekonomické zájmy. A jsme na Kavkaze. Já jsem před chvílí s určitou nadsázkou říkal, že nevíme, která je nejvyšší hora Evropy, ale to je skutečně nadsázka. My to víme, on je to Mont Blanc. Víme to už dávno a trváme na tom.“
Kudy tedy vede po Kavkazu hranice mezi Evropou a Asií?
„U Kavkazu je trochu sporné, jestli jde hranice po jeho severním úpatí. Tím pádem by byl celý Velký Kavkaz včetně Elbrusu samozřejmě v Asii. A nebo by byla hranice vedena takzvanou Kumomanyčskou sníženinou – Kuma je řeka, Manyč je taky řeka, takže by to šlo přes tyto řeky, ještě trošku severněji od úpatí Kavkazu. Ale v obou případech je Velký Kavkaz asijské pohoří.“
Pohoří Kavkaz tedy, a to nejen podle Víta Vilímka, patří celé do Asie – včetně 5642 metry vysokého masivu Elbrusu. Přesto se v některých pramenech můžete setkat s tvrzením, že Elbrus je nejvyšší horou Evropy. Alpský Mont Blanc je asi o 830 metrů nižší.
Kým a proč bývá Elbrus označován za evropskou horu?
„Můj soukromý dojem je, že se to sem dostalo díky překladům různé literatury, zřejmě z USA, kde se bere Kavkaz často jako evropské pohoří. Pokud se vezme jako hraniční hlavní hřbet Kavkazu, tak je Elbrus od této hranice vysunut mírně na sever. Je to o nějakých 10-13 kilometrů, ale celý masiv Elbrusu by byl tím pádem v Evropě. V žádné evropské literatuře staršího data to nenajdete; myslím, že ani ve Francii ani v Itálii by s vámi nebyli spokojeni, kdybyste jim řekli, že nejvyšší hora Evropy je na Kavkaze.“
A co tomu říkají na Kavkaze?
„Já jsem si prolistoval i ruskou respektive ještě sovětskou literaturu a skutečně i ta respektuje Kavkaz jako asijské pohoří. Je to jejich území, tak by to asi měli vědět.“
...uzavírá Vít Vilímek, vedoucí Katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Nejvyšší horou Evropy je tedy pro Evropany Mont Blanc na francouzsko-italských hranicích. Jeho výška se v současnosti udává jako 4810 metrů nad mořem. Zdálo by se to jednoznačné a přesné – jenže vrchol Mont Blanku kryje ledový příkrov s proměnlivou výškou, takže i výška hory se během času mění. S nadmořskými výškami je to vůbec těžké. Jak se vlastně určují? A od jakého moře se měří? O tom si budeme povídat jindy.
Vysíláno v Planetáriu č. 17/2012, 21. - 27. dubna.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
