Milena Ryglová dala přednost rodině před kariérou

Milenu Ryglovou (1946) mrzí špatný výsledek ze Sappora dodnes
Milenu Ryglovou (1946) mrzí špatný výsledek ze Sappora dodnes
Když se v českém lyžování řekne jméno Rygl, ti starší si vybaví legendárního mistra světa z roku 1970 v severské kombinaci Ladislava Rygla, případně jeho stejnojmenného syna, který se ve stejných disciplínách účastnil tří zimních olympijských her.

Abychom tuhle sportovní rodinu měli pěkně pohromadě, musíme zmínit i manželku prvního Ladislava a matku druhého Ladislava Rygla – Milenu, dnes Ryglovou, v dobách jejích největších sportovních úspěchů ještě Chlumovou.

V roce 1972 reprezentovala Československo na zimních olympijských hrách v japonském Sapporu. Zpočátku ale vůbec nebylo jasné, zda tam pojede: „Zezačátku to bylo jen velké přání, protože jsme nevěděli, kdo na olympiádu pojede. Coby ženy sjezdařky jsme vždy byly hodně stranou. Ale náš tehdejší trenér Zdeněk Ciller prosazoval, abychom na olympiádu jely. Na té předcházející v Grenoblu jsme nebyly a když se to zpětně propočítávalo, ukázalo se, že bychom tam zrovna špatně nedopadly. Pro nás bylo Sapporo velkou motivací. Jinak, než díky sportu, jste se v podstatě z Československa ven nedostal. Dělaly jsme, co jsme mohly.“

Ještě ale zbývala ona důležitá „maličkost“ – totiž obstát v kvalifikaci a na olympiádu se probojovat: „Trenér mi říkal – když nebudeš nejlepší, nikam nejedeš. Dřela jsem, abych nejlepší byla – a byla jsem. Jenže potom jsme přijely do Japonska a já najednou cítila, jak mi jde forma dolů. S tím nic nenaděláte. Byla jsem z toho zklamaná. Udělala jsem tam nejhorší výsledek, jaký jsem kdy zajela. Moc mne to mrzelo a vlastně mne to mrzí dodnes.“

Po sportovní stránce se jí tedy příliš nevedlo – ale dokázala si z Japonská přivézt i lepší pocity: „Vzpomínám na Sapporo ráda. Já sama měřím půldruhého metru, byla jsem velká, jako Japonci. To se mi líbilo.“

Milena Chlumová dojela v závodu běhu žen na deset kilometrů 26., v běhu na pět kilometrů 27. A aby těch čísel nebylo málo, řekněme ještě věk – bylo jí tehdy 25 let. Nabízela se možnost zlepšit si reputaci za čtyři roky, kdy se zimní olympijské hry konaly doslova „za rohem“ – v roce 1976 to bylo v rakouském Innsbrucku. Nakonec ale všechno dopadlo jinak.

„Po Sapporu jsem se v létě vdala, čekali jsme rodinu. Lyžování tím pro mne skončilo. I když… Během těhotenství, než se narodila dcera, jsem přibrala dvacet čtyři kilogram, tedy polovinu svojí váhy. Byl jsem jak medvěd. Po porodu jsem začala trénovat, do šesti týdnů jsem měla opět svojí původní váhu a říkala jsem si – to bych mohla tu příští olympiádu ještě zkusit? Najednou jsem byla opět v družstvu, trénovala jsem, dostala jsem se na mistrovství světa do Falunu – ale to byl konec. Těch komplikací bylo víc, dceru mi museli hlídat rodiče, ale otec vážně onemocněl, měli jsme další starosti, Láďa dělal trenéra… Bylo toho na mne moc, tak jsem s lyžováním skončila.“

Milena Chlumová, dnes Ryglová, vyměnila tedy lyže za domácnost. Ptáte se, jestli ji to někdy nezamrzelo? „Byla jsem ráda, že mám dceru, za tři roky se narodil i kluk. Věnovala jsem se dětem, bylo jasné, že někdo musí být doma. Nebylo možné, aby manžel dělal trenéra, já trenérku a do toho se starali o děti a nemocné rodiče. Dělala jsem v kanceláři a že závodně nelyžuji, to mne nemrzelo. K lyžím mne to začalo táhnout, když začal lyžovat syn. V zimě napadl sníh, připnula jsem dvouletému synovi malé lyže, on popadl lopatku – a celý den vydržel na lyžích si hrát. Říkala jsem si, že by z něj možná něco mohlo být, že bych se možná přeci jen měla stát tou trenérkou?“

Sen Mileny Ryglové, že by se ještě stala trenérkou, nakonec nevyšel. Zato pokud jde o syna, odhad měla výborný. Jeho výsledky z Nagana nebo Turína to ostatně potvrdily. A láska ke sportu zůstala Mileně Ryglové dodnes. V den, kdy jsem za ní přijel s mikrofonem, měla už za sebou pravidelnou dávku kilometrů na kole. Jako obvykle si od domku ve Vrchlabí zajela do Harrachova a zpátky. Výkon, který by této 66leté dámě českého lyžování mohly závidět mnohé čtyřicátnice.