Luna 2: První zásah Měsíce 13. září 1959

Měsíc tři dny před úplným zatměním v červenci 2018
Měsíc tři dny před úplným zatměním v červenci 2018

Zatímco v červenci si svět připomněl půl století od přistání prvního člověka na Měsíci, v září uplyne šedesát let od chvíle, kdy Měsíce dosáhla první lidmi vyrobená sonda.

V roce 1958 přišli Američané s kosmickým programem Pioneer, jehož cílem byl výzkum Měsíce. Vyslali několik družic, které k němu měly doletět. První čtyři havarovaly; až pátá, vypuštěná v březnu 1959, kolem Měsíce úspěšně proletěla. Pak následovalo několik dalších neúspěšných pokusů. A protože to bylo v období studené války, rivalové Američanů, Sověti, se podle hesla „když vy břízolit, tak my kachličky“ o Měsíc pokoušeli také.

Tři výbuchy a jedna minela

Jejich program se jmenoval Luna. Podobně jako Američané i oni měli zpočátku problémy. Na podzim roku 1958 poslali k Měsíci postupně tři sondy. Nosné rakety všech nedlouho po startu vybuchly. Sověti o tom však – jak bylo ostatně jejich zvykem – diskrétně pomlčeli a veřejnost seznámili až s relativně úspěšnou misí sondy Luna 1. Ta měla původně dopadnout na povrchu Měsíce, ale protože jí nosná raketa udělila vyšší rychlost, než bylo třeba, minula jej zhruba o šest tisíc kilometrů.

Sovětská sonda Luna 1

Tvrdý zásah do černého

Měsíc zasáhla až Luna 2. Nosná raketa s touto sondou odstartovala 12. září 1959 z kosmodromu Bajkonur. Poté, co raketa úspěšně překonala gravitační pole Země, se Luna 2 oddělila od třetího stupně rakety a 13. září dopadla na měsíční povrch. Byla prvním objektem vytvořeným lidmi, který se tam dostal. Trefila se na přivrácenou měsíční stranu, do výběžku Mare Imbrium (Moře dešťů) pojmenovaného později na její počest Sinus Lunicus (Záliv Luny), a to k západnímu okraji kráteru Autolycus. Záměrně neříkáme, že Luna 2 „přistála“; šlo totiž o tvrdý náraz, při kterém se sonda poškodila. K prvnímu měkkému přistání došlo až o sedm let později. Podařilo se Luně 9.

Velký míč a oranžový mrak

Ale zpátky k Luně 2. Pojďme si povědět, jak vlastně vypadala: vážila necelých 400 kilogramů, měřila kolem metru. Měla kulovitý tvar rozdělený na dvě polokoule, přičemž jedna půlka byla osázena anténami, druhá kamerami. Kromě toho sonda nesla také Geigerův počítač na měření radiace, přístroje na zjišťování mikrometeoritů a další zařízení.

Během letu sonda provedla pokus s hledáním plynu ve volném prostoru, při kterém vypouštěla ve výšce 140 tisíc kilometrů sodík. Oranžový mrak, který tak vznikl, byl pozorovatelný i ze Země. Luna 2 dále měřila intenzitu magnetického pole a radiačních pásů, kosmické záření, hustotu atmosféry Měsíce, sluneční vítr a zkoumala i další jevy. Kromě toho během svého pádu odvysílala na Zemi snímky z našeho souputníka.

Měsíční krátery Autolycus (dole) a Aristillus v Moři dešťů na snímku Apolla 15

Kdo bude další?

Z dnešního pohledu se dopad Luny 2 na povrch Měsíce nezdá jako něco mimořádného. Ovšem jen do té doby, než si uvědomíme, že Měsíc se zatím podařilo dobýt jen třem zemím: Spojeným státům, Sovětskému svazu - potažmo Rusku a také Číně, jejichž sondy tam měkce přistály. Letos v dubnu se k nim pokusil přidat Izrael, ale jeho sonda Beresheet nezvládla přistávací manévr. Dalším v řadě, kdo chtěl svůj objekt ještě letos dostat na Měsíc byla Indie; i její modul Vikram se však na začátku září těsně před plánovaným přistáním odmlčel. A protože podobných „zásahů“ už byla v historii dobývání Měsíce řada, žádná další významná devítka do ní nepřibyla.