Královská hra mezi Římem, Judeou a nebesy

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svatý Jan Křtitel před králem Herodem Antipou. Obraz jednoho z holandských mistrů ze 17. století

Dnes to bude historie. A politologie. A religionistika. Jsme totiž právě v roce 1, viděno optikou současného letopočtu, ve Středomoří.

Hegemonem je tu Římské impérium, komplexní stát rozkládající se na třech kontinentech. Po století politických turbulencí, atentátů a občanských válek dosáhl Řím konečně klidu. A prosperity a růstu moci. Zařídil to, jak už to tak bývá, ambiciózní mladý muž, mimochodem adoptivní syn toho Caesara – Octavianus Augustus. A tento Augustus se rozhodl, že nechce vládnout Římanům v republice, nýbrž v monarchii. A zavedl proto nové pořádky, které by se daly shrnout pod heslem „Mnoho kmenů, jeden stát, jeden vůdce“. A jiní ambiciózní muži se tím budou inspirovat ještě o dva tisíce let později.

Angažmá v království Hasmonejském

Augustus z Prima Porty. Mramorová socha římského císaře Octaviana Augusta, dílo neznámého autora z počátku našeho letopočtu, vystavené ve Vatikánském muzeu

Ten římský vůdce, imperátor Octavianus, se činil a impérium se rozpínalo. Expanze byla nezpochybňovaným kritériem úspěchu a Octavianus úspěšný byl. Tady zabral, tady obsadil, tady uvedl v poslušnost… Na přelomu století, ale taky na přelomu tisíciletí, ba na přelomu letopočtů… zkrátka v roce 1, byla mediteránní oblast tvořena buď římským státem, nebo jeho vazaly. Ten systém vazalských států si můžeme představit jako Východní blok. Je tu dominantní říše a kolem ní satelity formálně svobodné, avšak fakticky podřízené. A jeden z těch satelitů se nacházel v Asii. Na Blízkém východě, v oblasti zvané Palestina, a jmenoval se Hasmonejské království.

Nebyl to stát největší. Ani nejbohatší. Ani neoplýval nějakou strategickou surovinou. Bylo to prostě jen území u Středozemního moře a bylo lepší, aby ho ovládali Římani než ti zpropadení Parthové. To si aspoň mysleli právě Římani. Jinak tu byla jen řeka Jordán, a z ní pily kozy a k těm kozám patřili pastevci, aramejsky mluvící Židé. A Řím tu už delší dobu podnikal to, čemu se říká angažmá ve vnitrostátních konfliktech, korupce, intervence, podpora frakcí atd.

Tři Herodové ve stínu římské orlice

Salome tančí před králem Herodem. Malba italského mistra z 15. století

Octavianus dosáhl toho, že v Hasmonejském království usedl na trůn jeho favorit král Herodes. Mimochodem nebyl to ten Herodes. A jak to tak bývá, ten král měl tři syny… On jich tedy měl víc, ale nás budou zajímat ti tři. Jmenovali se Herodes, Herodes a Herodes. Měli k tomu i další jména, ale Herodové to opravdu byli. A po smrti Heroda bojovali Herodové o Herodovo dědictví a jeden Herodes si vybojoval periferii, druhý Herodes byl sesazen samotnými Židy, kteří pak napsali zvací dopis a nechali se raději ovládnout Římany, což už je fakt chucpe a takhle vznikla provincie Judea. A třetí Herodes, to už byl ten Herodes, ten byl králem v Galileji a Pereji. A byl rád, že je král, i když jen jeden z mnoha a ještě k tomu ve stínu římské orlice.

Vládnout tehdy a tam přitom nebyl žádný med. Galilea byla rozhádané království, žila tu spousta náboženských sekt a teroristické útoky byly na denním pořádku. A Římani tam byli jak Sověti, taky rudé zástavy a vojáci na dočasném pobytu zajištovali přátelství s říší na věčné časy. A zrovna za toho Heroda se narodí jednomu truhlářovi z Nazaretu syn. On teda nebyl úplně jeho, ale to by bylo na dlouho. Ostatně dlouho o tom synovi ani nebylo slyšet. Až po čase ho poznal u Jordánu Jan Křtitel a ten pak bude tančit na dvoře krále Heroda. S jeho dcerou, princeznou Salome. Technicky vzato tančila spíš Salome s jeho hlavou, ale to už je jen takový biologický detail.

Patálie s truhlářovým synem z Nazaretu

Hvězda betlémská. Obraz anglického malíře Edwarda Burneho-Jonese z roku 1890

Každopádně král Herodes měl z truhlářova syna těžkou hlavu. Už při jeho narození se u něj prý sešli jiní tři králové, a to vždycky znamená potíže. A v dospělosti o tom truhlářově synovi koluje šeptanda, že prý je králem všech. S tím se Herodes nemohl smířit a učinil proto malý krok ke ztrátě suverenity a velký skok pro křesťanství: předal svého poddaného římské okupační správě. Římskou okupační správu představoval prefekt Pontius Pilatus, který pro změnu nechal o tom poddaném rozhodnout židovské poddané. A ti se rozhodli, že už s jedním králem je kříž a tak toho druhého pošlou na kříž, což byla taková římská exekuční specialita.

A tak se Herodes udržel na trůnu a Římani v Judei a to už jim tenkrát nevládl Octavianus, ale jeho nástupce Tiberius a všichni si v tom roce 33 oddechli, že to mají za sebou.

Spustit audio
autor: Adam Vidner

Odebírat podcast

Související