Kdo radil Jonathanu Swiftovi?

Mají vskutku pěkná jména Phobos a Deimos - tedy Děs a Hrůza. Jaká jiná jména ostatně dát satelitům planety, pojmenované podle boha války... Jsou to mrňousové nepravidelného tvaru, dlouzí jen pár desítek kilometrů a patrně jde o asteroidy, zachycené Marsovou přitažlivostí. Oni sami jsou však dodnes mimořádně přitažliví pro nejrůznější záhadology.
Měsíčky Phobos a Deimos objevil Asaph Hall až v srpnu roku 1877 tehdy největším refraktorem světa, šestašedesáticentimetrovým čočkovým dalekohledem Námořní observatoře ve Washingtonu. Obě tělesa vzhledem ke své nepatrné velikosti odrážejí jen málo světla, a tak prostě nebylo v technických možnostech pozemských vědců spatřit tato tělesa dříve. Je ale toto tvrzení pravdivé? Záhadologové zdvihají prst a sahají do knihovny - knížka, v níž právě listují (a my s nimi) jsou Gulliverovy cesty, fantastický satirický cestopis, který v roce 1726 anonymně vydal irský anglikánský pastor Jonathan Swift. Jeho hrdina, kapitán Lemuel Gulliver, v tomto cestopise navštíví kromě země trpaslíků, obrů a mluvících koní i létající ostrov Laputa, který prý měl neobyčejně zdatné hvězdáře. Právě oni prý objevili, a to cituji doslova z překladu Aloyse Skoumala, dvojici menších hvězd neboli satelitů, obíhajících kolem Marsu, z nichž je vnitřní vzdálen od středu hlavní oběžnice právě tři její průměry a vnější pět; první se otočí dokola za deset, druhý za jedenadvacet a půl hodiny; takže čtverce doby jejich oběhu jsou téměř v témž poměru, jako trojmocniny jejich vzdálenosti od středu Marsu. "Vždyť ty údaje jsou takřka přesné," říkají záhadologové. "Jak to Swift mohl vědět? Kdo mu to prozradil," zazní obvykle na závěr jejich filipiky řečnická otázka, za níž nenápadně vykukuje nějaké to tykadélko mimozemského pidimuže a nebo jiný tělesný orgán, v závislosti na představách mluvčího. Jak to tedy je s onou přesností Swiftových údajů?
Phobos obíhá kolem planety ve střední vzdálenosti 2,7 desetin poloměru Marsu, Swift hovoří o třech průměrech. Deimos je od Marsu vzdálen 6,9 desetin poloměru, podle Swifta pět průměrů. Doba oběhu nečiní v případě Phobosu deset hodin, ale jen sedm hodin a 39 minut k tomu; v případě Deimosu je to 30 hodin a 18 minut - a ne jedenadvacet a půl hodiny, jak píše Swift. Podle všeho jde tedy spíše o pouhou náhodu a ne o schopnosti hvězdářů z létajícího ostrova Laputy. Že se však to či ono opravdu může sem tam stát čirou náhodou, to je argument, který přátele mimozemšťanů nejen nepřesvědčuje, ale mnohdy doslova dráždí. A tak nás jistě v budoucnu čeká ještě pár fantastických odhalení o Jonathanu Swiftovi a jeho tajemných rádcích. Pokud tedy on sám náhodou nepocházel z Marsu.
Ale tomu byste snad nevěřili? A nebo ano?

Frederik Velinský

Pravidelná rubrika Napínavé bádání se vysílá v rámci každého druhého Planetária v měsíci.
Starší texty, uveřejněné v této pravidelné rubrice najdete V ARCHIVU PŘÍSPĚVKŮ.