Josef Jedlička

A doslechl jste se o Josefa Jedličkovi? – zeptal jsem se. Z výrazu jeho tváře jsem vycítil nejistotu, tak jsem doplnil: Ten filozof a spisovatel z Litvínova…! Odpověď byla jednoznačná: Ne, nikoho takového neznám.
Asi mě to nemělo překvapit. Vždyť ani já bych jméno Josefa Jedličky neznal, nebýt hodin s uchem na reproduktoru rádia, ze kterého se pod jekotem rušičky dala zaslechnout i nějaká souvislá věta, pronesená z mnichovské redakce Rádia Svobodná Evropa. Tam jsem Jedličkovo jméno slyšel poprvé. Myslím ale, že autor snad nejlepší české prózy, shrnující hledání smyslu života v socialistické realitě severních Čech padesátých let, je u nás stále spíše zapomínán. Jeho dílo občas vyjde, prestižní literární časopisy na to skvěle zareagují… a to je tak vše. To, že existoval jakýsi Josef Jedlička, jako by byla informace, známá jen okruhu zasvěcených.
A tak se pokusím vám dnes Josefa Jedličku přiblížit. Zemřel v roce 1990 a jeho druhá žena, básnířka a překladatelka Viola Fischerová je už také po smrti. Zanechala po sobě ale rozhlasové vzpomínky, ze kterých můžeme čerpat. Přestože Josef Jedlička v druhé polovině šedesátých let spolupracoval i s tehdejším Československým rozhlasem, v archivu neexistuje jediný zvukový záznam – a k archivu zaniklé české redakce Rádia Svobodná Evropa jsem se nedostal. Na Josefa Jedličku budou vzpomínat tři lidé: recitátor, literární kritik a interpret poezie Mirek Kovářík. Spisovatel Václav Vokolek a bývalý redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Snad se jim všem podaří vám osobnost Josefa Jedličky přiblížit...