Jedli neandrtálci hlavně maso a nebo i rostlinnou stravu?
Zdánlivě prostá otázka rozděluje odborníky na dva tábory s takřka protichůdnými názory.
Kupříkladu někteří archeologové jsou ochotni připustit, že značný podíl v neandrtálském jídelníčku mohla tvořit rostlinná strava. Vědci jiných oborů, třeba někteří paleobotanici nebo antropologové, naproti tomu prohlašují, že rostliny byly pro neandrtálce jen občasným doplňkem jinak zcela masitého jídelníčku. Mají pro to své důvody. Diskusi mezi vědci rozpoutala v roce 2011 studie dvou amerických antropoložek, Amandy Henryové a Alison Brooksové, které podrobně zkoumaly zuby několika neandrtálců z Belgie a Iráku. V zubním kameni přitom objevily drobné částečky – zbytky rostlinné potravy. Některé z nich prý byly dokonce vařené. Senzace byla na světě. „Neandrtálci se neživili jen masem,“ psalo se i v našem tisku. A nebo dokonce: „Neandrtálci jedli vařenou zeleninu!“.
Co si o zmíněné studii amerických vědkyň myslí jejich oborový kolega, antropolog a primatolog Václav Vančata z Katedry biologie a environmentálních studií Pedagogické fakulty pražské Univerzity Karlovy?
„Metodicky je ta studie velice zajímavá. Studuje škrobová zrnka a fytolity, což jsou drobné krystalky typické pro určité typy rostlin, v zubním kameni. Autorky té studie vzaly dvě naleziště, belgické Spy, což je přímořská lokalita v severozápadní Evropě, čili poněkud atypická, a jeskyni Šanidar, která je nejvýchodnější doloženou lokalitou, kde neandrtálci žili. Ani jedno z těch nalezišť nepředstavuje z ekologického hlediska typickou lokalitu. Pokud ale chceme studovat neandrtálce jako druh, tak si samozřejmě vybereme takového, který žije v prostředí, které pro něj bylo typické! To je jedna věc. Za druhé – autorky studie si vybraly neandrtálce, kteří žili až po maximu zalednění, které se odehrálo zhruba před 75 až 65 tisíci lety. Víme, že u neandrtálců poté došlo k mnoha změnám a vzhledem k tomu, že došlo i k pronikavým změnám klimatu a podmínek, tak není vyloučené, že ti neandrtálci prostě jedli to, co bylo. Právě tak jedli ruští námořníci kožené měchy z harmonik. Neandrtálci mohli jíst rostliny, když nebyli živočichové, protože něco jíst museli. Ta studie se týká atypických neandrtálců; oni možná nejedli maso, protože prošli katastrofou, po které začali jíst něco jiného.“
Fyziologie a adaptace
Podle antropologa Václava Vančaty vznikala fyziologie neandrtálců, adaptovaných původně vyloženě na masitou stravu, v naprosto jiných podmínkách:
„Pro neandrtálce bylo vlastně záchranou, že se narodili z toho lůna evoluce do Evropy, která byla rájem lovců. Oni ty výkyvy chladu a tepla, rychlé změny v průběhu pouhých 10 – 15 let, které v té době byly pro ně nejnebezpečnější, regulovali svalovou hmotou, svalovým teplem a také velkým povrchem těla, kde měli množství kapilár. Oni byli velmi dobře adaptovaní jak na horko, tak na zimu. Tuhle původní adaptaci (zřejmě se jednalo o mutaci na některých genech, které umožňují právě vyšší odolnost k chladu) zaplatili tou daní, že museli jíst maso. To bylo ještě v době před katastrofou. A když k ní došlo, tak došlo i k velké genetické události. Geny kvalitních neandrtálců byly zcela nahodile vybírány, protože ta populace byla doslova na vymření. Jednalo se řádově už jen o stovky jedinců. Další věc je, že ti studovaní jedinci byli mimo normu. Oba jedinci ze Šanidaru byli nemocní, měli těžké poruchy na kloubu hlezenním, čili v kotnících, takže byli velmi špatně mobilní. A v případě Spy u jednoho jedince vůbec nevíme, co byl zač, protože z něj zbyla jen velice malá část, a ten druhý jedinec byla zřejmě žena. Ten vzorek je atypický. Ať už z něj usuzujeme na cokoliv, je to velký problém.“
Co se týče té zmíněné katastrofy, po níž na Zemi následovalo velké ochlazení, které neandrtálci přežili jen se štěstím, jde o výbuch supervulkánu Toba na Sumatře v dnešní Indonésii. K explozi tohoto supervulkánu došlo zhruba před 70 až 75 tisíci lety. Museli se pak opravdu neandrtálci přeorientovat na rostlinnou stravu, když náhle nebylo co lovit?
Otázka zubního plaku a kamene
Už víme, že stopy po rostlinné potravě se u zkoumaných neandrtálců našly v zubním kameni. I to by podle antropologa Václava Vančaty mohl být trochu problém:
„Zubní kámen se u někoho drží dlouho, u někoho krátce, u někoho se odloupne, u někoho ne. Záleží na typu potravy. Čili my vlastně nevíme, jestli tam těch zrníček škrobu nebo fytolitů bylo hodně nebo málo. Vcelku logicky se dá předpokládat, že ti jedinci ze Šanidaru jedli datle, když nebylo maso. Datle jsou přece jen sladké a výživné, takže jako nouzová potrava – ano. Teď je ale otázka, jak dlouho se jim to v tom zubním kameni shromažďovalo. Jak často ty datle jedli? Jednou za měsíc, když nepřišli lovci a nebylo maso? To my nevíme. Nevíme ani, jak se do toho zubního kamene ty škroby nebo fytolity, čili anorganické částečky, dostaly. Mimochodem – ta škrobová zrnka jsou pokryta hmotou, která je celulózního charakteru, takže mají daleko vyšší odolnost. Je otázka, nakolik byl ten škrob díky dlouhodobého působení enzymů, zejména ptyalinu, v ústech vyplaven nebo nevyplaven. Dokonce i ten efekt ‚vaření‘ mohl nastat právě dlouhodobým působením enzymů v zubním kameni. Trvá mnoho dnů, než plak na zubech ztvrdne a vytvoří se zubní kámen, takže ty enzymy mohly působit destruktivně a mohly ‚napodobit‘ proces vaření.“
Dalším problémem zmíněné studie amerických vědkyň je podle Václava Vančaty klasifikace nalezených zrnek:
„My vlastně de facto nevíme, jaké rostliny ti neandrtálci jedli, jestli byly jedlé nebo nejedlé. Nevíme ani, jestli některé z těch rostlin nebyly použity jako digestiva – vláknina může napomáhat při trávení méně kvalitního masa. Třeba šimpanzi to dělají běžně, že jedí listy, tam je taky vláknina. Takže my nevíme, jestli ty rostliny byly jedlé a jak se do toho plaku dostaly. Mohlo to být i před fosilizací, když ten člověk umřel a měl ještě v ústech vlhký plak; tam se ta zrníčka mohla přirozeně dostat, třeba s větrem.“
Jedli neandrtálci fazole?
Antropolog Václav Vančata je přesvědčen, že neandrtálci se za normálních okolností živili takřka výhradně masitou stravou. Odůvodňuje to zejména celkovou fyziologií neandrtálců. Nenechme se ale odbýt. Chceme-li zpochybnit tvrzení amerických vědkyň o kladném vztahu neandrtálců k rostlinné stravě, chtělo by to ještě nějaké další argumenty:
„Ony o tom mluví i v tom článku. Například říkají, že vysoký výskyt dusíku není proti jejich teorii, to znamená, že tato skutečnost nemusí dokazovat jen pojídání masité stravy, ale i něčeho jiného. Samozřejmě, pokud by to byly nějaké bobovité rostliny, třeba fazole, tak určitě. Ale já si nedovedu představit, jak by neandrtálci vařili fazole. Čili to je samo o sobě sporné. Další věc – dělají se stopové prvky z kostí a tam to naznačuje, že té rostlinné stravy bylo málo. To neznamená, že nebyla vůbec a samozřejmě, jak už jsem říkal, právě po tom vysokém zalednění, kdy se ta populace skutečně ocitla v potravní nouzi, tak ti lidé mohli logicky jíst i jinou stravu. Ale určitě to nebyly fazole ani nějaké nevařené zrní, protože v tom je málo živin a strašně moc vláknin. Nemyslím si, že by to jedli syrové a o vaření nemáme žádný důkaz. Ostatně – oheň používali neandrtálci velmi pravidelně v asijské oblasti, ale v evropské oblasti nepravidelně. Já si nedokážu představit, že by se někdo živil rostlinnou potravou a nevařil si ji, protože pak by ta stravitelnost byla velmi malá.“
Energie z masa a rostlinné stravy
Co kdyby přeci jen neandrtálci jedli víc rostlinné potravy, než si myslíme? Co kdyby to třeba u nich bylo podobné, jako u současných lidí a oni jedli masitou a rostlinnou stravu zhruba půl na půl? Mohli by se tak uživit?
„V zimě v žádném případě, to je zcela vyloučené. Tu stravu by museli někde skladovat. A když si vezmeme, že tam žila spousta drobných hlodavců, kteří byli hladoví, tak si myslím, že by neměli šanci ji ochránit. Pokud by to nebyly skutečně vařené fazole nebo něco podobného, což dodává dostatek energie, tak nešlechtěné zrní nebo něco podobného energii dodat nemohlo. Já neříkám, že v době nouze nemohli jíst cokoliv, ale je tu otázka toho zpracování. Mohli zpracovávat třeba obsah střev býložravců, jako to dělají Evenkové. Ale je otázka, kolik toho denně sním, nebo jak často se to jí. Šimpanzi jedí jeden nebo dva listy ke kilu masa, ale to přece není pravidelná rostlinná strava, aby je to uživilo. Podle mého názoru v určitém období mohla být u neandrtálců rostlinná strava ve vyšším podílu, ale stejně si nemyslím, že by hrála nějakou důležitou roli.“
Důvod je podle Václava Vančaty jednoduchý. Je evidentní, že neandrtálci měli kvalitní, dostatečně rozvinutý mozek – a přesto u nich chybí určité projevy kultury, typické pro volný čas.
„Je vidět, že asi věnovali hodně času lovu, pozorování zvířat, což bylo naprosto nezbytné, stopování a nakonec i určitým hrám, které mohly přímo nebo nepřímo připravovat mladíky na lov a ženy na určité typy potravního chování, čili sbírání potravy, která je důležitá. Samozřejmě – prokázat se nedá to ani to. Faktem je, že důkazy, které máme z hlediska podílu stopových prvků naznačují, že podíl té masité stravy byl u neandrtálců vysoký. Já bych si například dovolil upozornit, že třeba játra mají vysoký obsah cukru, což může jakoby naznačovat rostlinnou potravu, ale přitom je to potrava masitá. Myslím si, že v řadě období roku ta rostlinná potrava pro neandrtálce nemohla být nijak důležitá. Mohli jíst jako medvědi po zimě některé bobule typu brusinek a podobně, to já nemůžu popřít, ale nemůžeme to ani dokázat na žádných stopových prvcích.“
Neandrtálští kuchaři
Nechme teď stranou spor o to, co vlastně neandrtálci jedli. Řekněme si jak to jedli. Archeologové občas najdou na jejich tábořištích kameny, které mohly sloužit k vaření potravy – pokud se rozžhavené hodily do vypálené jámy v zemi nebo třeba koženého vaku s vodou. Co si o tom myslí antropolog Václav Vančata?
„No, já se přiznám, že na to nemám moc vyhraněný názor. To se nedá dokázat, vzhledem k tomu, že skutečně nemáme prokázáno stabilní používání ohně v těch jeskyních. Já se domnívám, že vaření jako takové je fyziologicky návykové. Buď maso tepelně upravuji, nebo neupravuji. Zejména archeologové úplně zapomínají na jednu věc – celá řada přírodních národů používá jiné zpracování masa, například křehčení. To je velmi jednoduchá úprava. Vezmu maso, dám ho na kámen, eventuálně na teplý kámen, a mlátím do něj nějakým předmětem, kostí nebo jiným kamenem. Tím to maso získá, v podstatě jako tatarský biftek, daleko vyšší stravitelnost. Čili já si nemyslím, že by nás neandrtálci museli nutně napodobovat. Podle toho, jak vypadají výzkumy jeskyní, byl asi oheň pro neandrtálce daleko důležitější z hlediska prevence před predátory než pro vlastní vaření. Kdybych vařil, tak si vyplýtvám dřevo. Topení není jednoduchá záležitost, zvlášť v zimě, kdy je všechno zmrzlé a vycházení z jeskyně na dřevo je riskantní, protože venku lovili predátoři. Takže já bych viděl vaření jako doplňkovou činnost v některých ekosystemémech, kde by nějaká jeho forma mohla být dobrá. Ale nemyslím si, že to bylo běžné chování u neandrtálců.“
Krutí pojídači masa?
V některých médiích se v souvislosti s názory amerických vědkyň objevila radostná konstatování, že neandrtálci přeci jen asi nebyli žádní „krutí divoši“, když konzumovali i rostlinnou stravu. Jako by ten, kdo jí převážně maso, musel být nutně krutý divoch a vegetarián zase neškodný lidumil...
„To v žádném případě. Neandrtálci byli podle mně velmi inteligentní a byly to lidské bytosti. To by pak byli krutí divoši třeba Čejenové, kteří měli úžasnou kulturu – mimochodem, říkali si ‚lidé‘. Myslím si, že je to nesmysl; otázka potravy je otázka ekosystému, ve kterým žiji. A faktem je, že u neandrtálců bylo prostě nejjednodušší získat maso lovem a nejjednodušší adaptace byla používat na to zahřívání nebo ochlazování svou postavu, protože, marná sláva, těžko se naučím šít dobré oděvy za deset let, když zase pak bude teplo. Podle mého názoru bylo velmi výhodné se adaptovat tímto způsobem, pokud byl dostatek potravy. Já si myslím, že chyba, kterou archeologové dělají, je v tom, že si neuvědomují, že to prostředí se velmi měnilo. Určitě dokážu pochopit, že v některém období bychom mohli teoreticky předpokládat, že kdyby neandrtálci chtěli, mohli by jíst víc rostlinné potravy. Ale v glaciálech těžko, protože jak víme, nejdostupnější potrava v tundrách je maso. Alespoň tedy běžná potrava, to znamená ta, kterou můžu získávat denně a ne jednou za rok nebo jeden měsíc v roce, jako třeba ty brusinky, klikvu a podobně, protože pak je ještě dalších 11 měsíců, kdy něco musím jíst taky.“
Říká na závěr svého povídání antropolog a primatolog Václav Vančata z Katedry biologie a environmentálních studií Pedagogické fakulty pražské Univerzity Karlovy. Tak co tedy vlastně jedli neandrtálci? Primárně asi maso, ale když byla příležitost a nebo když nebylo zbytí, dali si k němu možná i nějakou tu „oblohu“. Jenomže jakou a kolik jí bylo – to nejspíš nikdy nezjistíme.
Vysíláno v Planetáriu č. 04/2012, 21. - 27. ledna.
Repríza z Planetária č. 07/2011, vysílaného 12.-18. února.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
Zuby z jeskyní. Nové otázky z dějin rodu Homo
Nový australopiték a prst z Altaje
První polský neandrtálec
Šimpanzi-lidojedi a lidé z Dmanisi
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
