Emanuel Arnošt hrabě Valdštejn

Vzdáleně byl příbuzný s Albrechtem z Valdštejna - vévoda frýdlantský byl synovec jeho prapradědečka. Podle historičky kultury Evy Králíkové byl mladý Emanuel Arnošt pro církevní kariéru nejspíše určen kvůli tomu, že byl druhým nejmladším sourozencem ze čtyř bratrů a pěti sester a kvůli zhoršeným finančním poměrům rodiny.
Co dělal budoucí litoměřický biskup do svých devatenácti let, je téměř neznámé. První vzdělání získal u pražských jezuitů v Klementinu, odkud zřejmě pocházel jeho zájem o přírodní vědy. V roce 1735 vstoupil na Collegium Germanicum v Římě, kde se po šesti letech stal doktorem teologie. V Římě také získal kulturní rozhled a navázal důležité styky, které využíval až do stáří. Roku 1971 byl vysvěcen na kněze, a to přímo tehdejším papežem Benediktem XIV. V létě se vrátil do Prahy a koncem roku 1741 byl svědkem dobytí Prahy francouzsko - bavorským vojsky; zapsal si o tom mnoho detailů do svého deníku. Kvůli napjaté situaci v Praze se s rodiči odstěhoval na zámek v Miletíně u Hořic, kde žil až do roku 1743, kdy získal místo probošta a poté arcibiskupského vikáře v Jindřichově Hradci. Následovala další důležitá místa - Stará Boleslav a Praha - a roku 1759 jmenovala Marie Terezie Emanuela Arnošta Valjdštejna šestým litoměřickým biskupem.
Litoměřické biskupství bylo sice nejmenší v Čechách, ale litoměřický biskup stál v hierarchii hned za pražským metropolitou. Diecéze byla navíc ohrožena luteránským Saskem a potřebovala schopného správce, který by ji finančně a administrativně pozdvihl. Valdštejnovi se to podařilo. Do kapituly nechal zavést vodovod, založil zahradu a v Třebouticích nedaleko Litoměřic sobě a svým následníkům postavil letní sídlo. Zasloužil se o rozkvět diecéze, zakládal farnosti, nemocnice a zřizoval fondy pro chudé. V době hladomoru v roce 1772 ho venkované dokonce nazývali "otec chudých". Roku 1762
zřídil také generální seminář pro výuku kněží. V biskupské rezidenci založil velkou knihovnu, ve které uložil dva svazky nejstarší rukopisné bible české. Biskup Valdštejn si po celou dobu svého episkopátu uchoval styk se světem, a to i díky placeným agentům, které měl ve Vídni, Drážďanech a Římě, kteří mu posílali nejen informace o dění ve světě, ale také pro něj nakupovali knihy.
Podle historičky Evy Králíkové přirostla Valdštejnovi litoměřická diecéze k srdci - dokonce natolik, že v roce 1777 odmítl nabídnutou funkci koadjutora při arcibiskupství ve Lvově s právem stát se budoucím arcibiskupem. To byl jeho velký sen, který se nikdy nevyplnil. Před dvěma sty dvaceti lety, 7. prosince 1789, Emanuel Arnošt Valdštejn v Litoměřicích zemřel ve věku 73 let.