Dan Bárta

Slávka Brádlová: Pozvat si k rozhlasovému mikrofonu hosta, který prohlásil: "Chci o sobě mluvit co nejmíň a připadá mi, že o sobě mluvím furt," to je takové možná malé moderátorské harakiri. Dobrý den, Dane Bárto.

Dan BÁRTA, zpěvák: Dobrý den.

Slávka Brádlová: Platí to ještě pořád, je to pět let starý výrok?

Dan BÁRTA, zpěvák: Já myslím, že jsem to myslel mazaně v tom smyslu, že se v podstatě dá jako mluvit o tý práci nebo o tom díle jako takovém, nebo o tom, jak třeba vzniká daleko víc než o nějakých mých vlastních osobních zálibách nebo preferencích.

Slávka Brádlová: Není to zrovna ve vašem případě jedno a totéž?

Dan BÁRTA, zpěvák: Já se obávám, že ne, protože prostě s prací třeba nesouvisí to, jestli mám nebo nemám rád plíčky na smetaně.

Slávka Brádlová: Tak kdož ví, jestli nedojde dneska i na to jídlo, ale hlavně asi dojde na to zatím poslední album. Přiznám, že jsem měla trochu problémy s jeho názvem. Vy určitě budete vědět, jak to správně vyslovit. Posloucháte Český rozhlas Sever, posloucháte dnešního hosta ve vysílání Dana Bártu. Přiznala jsem, že jsem měla trochu problém s výslovností vašeho posledního alba, protože se mi tam pořád vkrádalo takové to francouzské animage, podle vzoru koláž, ale taky jsem si řekla může to být jako anima, duše a věk. Pak jsem si našla významy slova image, a byla jsem v koncích.

Dan BÁRTA, zpěvák: Tak mi to v podstatě s klukama tak jako vyslovujeme po francouzsku Animage, protože to jde samo do úst. Jinak do jistý míry vlastně odkazuje k těm obrazoboreckým názvům Illustratosphera a Entropicture, že jsem tam vlastně chtěl mít jako jinej název pro nějakej obraz a předpokládám a očekávám od toho, že už mě vlastně tento způsob zastřešení názvu, zastřešení nějakýho alba přestane bavit, že vlastně žádný jiný synonymum pro obraz už mě nenapadá, který se objevuje v computerech a tak dál. Ale samozřejmě, že kdyby to měl člověk se pokoušet nějakým způsobem interpretovat, tak to jednak může odkazovat animaci a může to odkazovat i k animě a může odkazovat i k věku a může odkazovat i k obrazu svému, stejně tak jako k obrazu, který si o člověku dělají na základě image jiný lidi, ale v zásadě šlo spíš o něco, co je dostatečně velká, vysoká široká a nosná střecha, pod kterou se vejde víc věcí, takže bych to fakt nechal normálně na každým s tím, že jsem to myslel fakt hodně volně, že daleko vlastně víc slov o tu hru, kterou ty jednotlivými písmena toho slova udělají na těch kostkách, jakože vlastně do jistý míry postávání řádu z nějakýho neřádu může bejt vlastně do jistý míry vnímána jako nějaká sekvence určitých obrazů, která vlastně, když se potom dá do pohybu, tak se o ní dá mluvit jako o animaci.

Slávka Brádlová: Bude asi na čase přiznat posluchačům Českého rozhlasu Sever, že s Danem Bártou nesedíme ve studiu, ale v Ústí nad Labem v Národním domě, že se tady chystá koncert. To, co jsem doléhá, jsou zvuky zkoušky, kterou Dan ostatně taky bude chtít za chvilku absolvovat. Ale přesto bych měla ještě pár otázek a myslím si, že posluchače bude zajímat. Pojďme teď na chviličku od alba, od muziky k něčemu jinému, protože vy už jste dneska zařazený i ve filmové databázi jako herec. Připomenu vodníka z Kytice, připomenu Výlet, tuším, role Lubora a prý se chystá cosi dalšího. Chlubte se.

Dan BÁRTA, zpěvák: No, jsme se k tý muzice ještě ani nedostali a už jsme z ní zase venku. Tak to nevadí. Já si dělám legraci. Pavel Dražen natočil remix svýho vlastního filmu na kvalitnější filmový materiál s větším filmovým štábem a s nepatrně rozšířením scénosledem, pravděpodobně předpokládám. Ten film se jmenuje Jarmareční bouda a je to taková alegorie světa současnýho, alespoň jak jsem to správně pochopil a vlastně nehodám to reinterpretovat za něho. Ostatně si myslím, že to je dílko, jehož úkolem do jistý míry vzbudit v tom člověku nějakej zážeh mozkových závitů, nebo otáček mozkových závitů spíš než jenom nějakou jako zábavu, což nemyslím, že by to bylo něco trudnomyslnýho nebo těžkopádnýho. Takhle jsem to nemyslel. A já jsem tam vyzískal drobnou roli Evžena, což je v podstatě takovej drzej člověk, kterej je až příliš přesvědčenej o tom, že to, co si myslí, je univerzální. Chtělo se ode mě minimum herecký práce, v zásadě jsem dělal jenom kotouly.

Slávka Brádlová: Tak na to si počkáme. Cítíte se dobře před kamerou, máte nakonec zkušenosti hereckou i z muzikálu Jesus Christ Superstar, silnější zážitek asi v tomto oboru pro vás nepřišel. Evita, myslím, že nebyla tak vnímaná, tak přijímaná nadšeně jako tohle první dílo.

Dan BÁRTA, zpěvák: Evita do jistý míry byla jenom jako druhá, následná, těžší práce, ale jako muzika to byla fajn. Jinak před kamerou, já nevím, já to moc neumím, jako neumím to. Protože se obtížně, i v životě se obtížně vciťuju do druhých lidí, natož potom sám sebe přesvědčit mezi slovy tři, dva, jedna akce, že jsem někdo úplně jinej. To mně se skoro nikdy nedaří a obávám se, že se mi to ani nepodaří, což znamená, že vlastně pro tu práci hereckou nemám vlohy, co se týče filmu, tak určitě jako na divadle bych ještě leccos zvládnul možná, protože to je něco podobnýho jako je živej koncert, takže tam vlastně člověk v rámci kontinua nemá čas nějak se sebeopravovat, takže se nepovažuju ani v legraci za filmovýho herce. Spíš se tam sem tam objevím v nějaký epizodě. Myslím, že bych dokázal třeba zahrát mrtvolu, že umím dlouho vydržet bez dechu, nebo něco podobnýho, nebo nějakou hodně namaskovanou pohádkovou bytost, ale nerad bych vůbec používal hlas jako vyjadřovací prostředek.

Slávka Brádlová: Ten hlas si šetříte pro vlastní projekty, a ty myslím, také stojí za to, takže poslední vstup věnujeme právě jim. Společnost vám dělá Český rozhlas Sever, společnost vám dělá Dan Bárta a pojďme k těm vašim projektům. Tak poslední album zatím Animage, potěšila jsem se, že dáváte přednost francouzské výslovnosti, přece jenom snazší. Pojďme to album představit takovými těmi základními údaji. Autorské zázemí?

Dan BÁRTA, zpěvák: Autorské zázemí, tak my si v kapele v zásadě vystačíme s tím, že sem tam aspoň v rámci textu pokouknem po někom jiným, zvlášť, když to je písnička, která není v češtině v naší mateřštině a občas zahrajeme i nějakou věc, která je cizí. To znamená jako z cizího pera jako nějaký remake nebo cover verze, ale většinou píšeme sami my. To znamená Filip Jelínek většinou a bazálně Robert Balzar a já se většinou podílíme na tom, jak ta celá písnička bude vypadat, přičemž každej z nás má kus od kusu jinou procentuální účast.

Slávka Brádlová: Je to složitý proces, jinými slovy hádáte se hodně?

Dan BÁRTA, zpěvák: Já myslím, že ani ne. V tý kapele je taková jako demokracie, která má určitý specifika kmenovýho zřízení. To znamená, že když je někdo dostatečně přesvědčenej a má dostatečný množství argumentů, anebo je dostatečně vervnej, tak většinou získá nějakým způsobem vrch, co se týče přesvědčení o tom, která věc má smysl, která ne. A jinak většinou ten autor samozřejmě ví sám nejlíp, co tím chtěl říct. A myslím, že jsme všichni jako do značný míry kritický v tom smyslu, že když někde není spokojenej s tou prací toho druhého nebo respektive s nápadem toho druhého nebo s jeho návrhem, tak ten autor většinou normálně ustoupí. Ale musí se to dozvědět sám od sebe, to znamená, že jako hodně času se věnuje opravdu takový tý debatě a toho rozmazávání tý věci, abysme tomu normálně rozuměli, ale myslím, že to je víceméně běžná záležitost ve spolupracujícím týmu mladých nadaných mužů.

Slávka Brádlová: Kdybych psala interview, napsala bych do závorky úsměv. Pojďme k těm živým koncertům. Samozřejmě stvořit album je něco jiného, ta deska navíc je studiová. Takže to jsou úplně jiné podmínky než živý koncert. A mě by zajímalo, jestli už od toho jara, kdy vlastně jezdíte po české, moravské zemi, jestli nějakým způsobem rozlišujete publikum, jestli ta odezva je tak silná, že to stačíte vnímat, že vám to třeba i dává určitý obraz o tom, jestli ten váš obraz skutečnosti je správný, nebo dobře zvolený?

Dan BÁRTA, zpěvák: Nevím, tak na jedný straně je to letos skoro dvacátý rok, kdy jsem jako poprvé začal před lidma hrát, dejme tomu. Takže už to jako do jistý míry nevnímám, protože je to vždycky začalo tak, že jsem s nějakou kapelou hrál pro hrozně málo lidí a těch lidí chodilo víc a víc. A pak se to ustálilo na takovým počtu, kterej je mezi nějakými třema stovkama až dvěma tisíceme podle velikosti místa nebo města spíš, ve kterým ten sál je. A jinak samozřejmě to publikum nějakým způsobem tu muziku odráží a jako jsou místa, kde jsme si zahráli líp než jinde, stejně tak jsou místa, kam jsme se rádi vraceli a vrátilo se to. A jsou místa, kam jsme se rádi vraceli a nevrátilo se to. Vždycky záleží jako na zvuku a na celkový takový náladě, takže jako rozhodně na to neexistuje ani žádný objektivní posouzení, protože si většinu těch věcí nepamatuju. Prožiju je a pamatuju si je prostě ty dvě, tři hodiny, čtyři, pět, šest, sedm, osm a další den už ne. A vždycky to záleží na tý celkový náladě.

Slávka Brádlová: Já jsem z vás ani tak nechtěla dostat vyjádření, jestli rád hrajete pro publikum ústecké nebo liberecké nebo mostecké. Spíš mě zajímalo, jestli je pro vás ten živý koncert důležitý, jestli vám dá ještě nějakou zprávu o výsledku té práce?

Dan BÁRTA, zpěvák: Jako nejvíc, že jo. Tak živej koncert je vlastně těžiště celý práce naší, protože jsme muzikanti, což vlastně znamená, že se snažíme vyluzovat kultivovaný zvuky na nějaký hudební nástroj, jak nejlíp to dokážeme a jako je obtížný nás od toho oddělit. Nehrajeme /nesrozumitelné/, ani playbacky, ani podobný věci, takže to živý hraní je vlastně ta práce jako taková. Vlastně nemůže bejt opravář automobilů bez toho, aby opravoval auta, nemůže bejt tkadlena bez toho, aby přicházela dennodenně do kontaktu s nitěma, jo. Tak vlastně je to tenhle ten stav. Někdy se to vrací hodně, někdy se to vrací míň, ale v zásadě se dá říct, že hrajeme fakt z toho důvodu, že nás stále k jezeru cos nutí a nic nám doma nic po chuti.

Slávka Brádlová: Tak, jak je vidět, filmovou roli vodníka zvládáte dodnes. Mě by zajímalo i jak zvládáte další role. Posloucháte Český rozhlas Sever, posloucháte dnešního hosta ve vysílání Dana Bártu. Mě by zajímalo, i jak zvládáte další role, například roli člověka, o kterém nějaký pan kolega novinář napsal "Respektovaný kritikou a uznávaný posluchači. Dostává se mu více úcty než slávy." Čte se to dobře?

Dan BÁRTA, zpěvák: To je docela fajn, to je docela hezký, to je docela akorát. Nebo respektive, co si vlastně může chlápek nastupujícího do středního věku představovat víc, než že lidi nějakým způsobem jsou s tou prací jeho spokojený.

Slávka Brádlová: No, a kdybych to chtěla převést na data, na která dobře slyší ta naše současnost, tak myslím si, že víc než devět tisíc prodaných deset Animage taky o něčem svědčí. I když živý koncert je živý koncert. Obvyklá závěrečná otázka. Král je mrtev, ať žije král. Takže jedno album zatím poslední pořadové číslo těžko, protože vy jste těch uskupeních hudebních měl víc, takže nasčítat to teď dohromady, to možná ani ve dvou nedáme, tak spíš se ptám, co dál?

Dan BÁRTA, zpěvák: To se stane, tak jako člověk může mít plánů X, ale ono se jako uvidí, tak zatím v současný době to je tak, že deska je hotová, já nevím, raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, čtyři měsíce třeba a hrajeme ty písničky, konečně jsme to dostali do ruky tak, že už o tom nikdo nepřemýšlí, že už se to hraje s takovou tou nutnou rutinou a tehdy to začne bejt zajímavý, protože člověk vlastně může tu písničku, kterou hraje, pozorovat i s trošku jako odstupu, což je dobrý pro interpretaci a vůbec jako pro ten jako přednes vlastně aktuální v tu chvíli, kdy se hraje. Tohle bude ještě nějakou dobu trvat. Navíc jako ten materiál na další desku musí nutně podle mě vznikat až za určitou dobu, aby člověk jako nesetrvával v podobným modelu a nějakým způsobem sám sebe jako poučil zas o něčem dalším, to znamená, že dejme tomu, že člověk se tři roky plní, pak se rok vylejvá, pak si rok užívá toho, že je vylitej, pak se začne zase plnit, a pak se zase vyleje a tak dál, přičemž to, jak rychle nabere informace, jak rychle je bude chtít jakoby vyjádřit a jakej tlak zevnitř nastane, je předem obtížně odhadnutelný a většinou to bývá tak, že čím člověk to dělá dýl, tím větší rozestupy jsou mezi těma jednotlivými opusama, jakkoliv to nemusí být vždycky pravidlem, třeba se můžeme všichni vyděsit ze smrti a začít psát písně takovou rychlostí, že je nebudeme stačit hrát.

Slávka Brádlová: Hostem v dnešním vysílání Českého rozhlasu Sever byl Dan Bárta. Díky za váš čas, díky za zajímavé povídání a hlavně, díky za ty písničky.

Dan BÁRTA, zpěvák: To jsem rád. Mějte se hezky.