Český světec sv. Prokop

Sv. Prokop je jedním z českých zemských patronů. Jaké místo mu náleží mezi ostatními českými světci?

Jakmile jednotlivé země přijaly křesťanství, získaly i své vlastní svaté. Ti většinou pocházeli z královských rodů - jako třeba sv. Václav nebo sv. Ludmila. O sv. Prokopovi to však neplatí. Sv. Prokop je svým způsobem výjimečná osobnost, protože se stal bezprostředním symbolem české kultury. Tehdy naše země ležely na rozhraní. Z jedné strany tu byl vliv západní kultury, kde mělo křesťanství svůj výraz v latině a na druhé straně tu byla církev slovanská sv. Cyrila a Metoděje. Právě určitým spojením obojího vzniká dílo, na němž je založený celý Prokopův život - být (a to je dost důležité) historicky nezávislý. To z něho udělalo skutečně mimořádnou osobnost, která se stala určitým symbolem, imperativem národního sebeuvědomění a krystalizačním bodem celého českého národního cítění. Sv. Václav si získal mezinárodní úctu a obdiv; sv. Vojtěch byl dokonce známý víc v zahraničí, než u nás. Sv. Prokop je znám pouze v Čechách, mimo ně jen zcela výjimečně. Znamená to, že těžiště jeho osobnosti spočívá právě v prostředí onoho zlomu, kde se jednalo o střet dvou kulturních epoch. Důsledkem konfliktu byly pokusy sjednotit oba základní směry křesťanství, které se tehdy ve středovýchodní Evropě střetávaly.

Co všechno dnes víme o Prokopově životě? A jak probíhal proces jeho svatořečení?

První jeho životopis byl sepsán v jazyku staroslověnském, a to v obnoveném klášteře sázavském, za vlády opata Víta - nedlouho poté, kdy se tam z Uher vrátili zpátky před časem vypuzení sázavští mniši. Bylo to za biskupa Šebíře, jednoho z nejvýznamnějších biskupů té doby. Kromě životopisu vzniká také legenda, která později přispěla k tomu, že byl Prokop svatořečen. A tady je důležitý mezník. Do této doby, tedy do konce 12. století, byla tradice taková, jak ji můžeme uvést třeba na příkladu sv. Václava. Když byl sv. Václav zavražděn, jeho ostatky byly převezeny do Prahy a pohřbeny v kapli u sv. Víta. Za svatého ho pak prohlásil místní biskup. Teprve později, v době, kdy zesílila centrální moc církve se sídlem v Římě, měl právo tzv. kanonizace, tedy prohlášení za svatého, pouze papež. Vůbec první, kdo byl papežem v Římě kanonizován, byl právě sv. Prokop - stalo se tak v roce 1204. Osm roků nato získal Přemysl Otakar obecně známou Zlatou bulu sicilskou, která udělovala českým panovníkům právo na dědičný titul královský. Listina však mimo jiné obsahuje také svatořečení opata sázavského kláštera; muže, který pocházel odněkud z okolí Kouřimě. Není to doloženo, ale tradičně se udává, že Prokop žil v Chotouni. Tam také začal na sebe upozorňovat svými výjimečnými vlastnostmi a už v této době vznikly o něm první legendy.

Těchto svatoprokopských legend je skutečně mnoho. Připomeňme například, jak Prokopovi rodiče marně hledali na svém statku místo, kde by vyhloubili studnu. Prokop (tehdy ještě dítě) navrtal do země důlek, z něhož pak záhy vytryskl pramen, který prý dává vodu dodnes. Jindy se jim zase při cestě ulomilo kolo u vozu. Malý Prokop donutil ďábla, aby kolo nahradil. Nejznámější legendou je díky Jaroslavu Vrchlickému ta, podle níž Prokop zapřáhl do pluhu samotného ďábla.

Ta legenda je dílem 19. století. Je to špatně rozuměná středověká latina, která není tak jednoduchá, čímž je všechno posunuto do úplně jiné roviny. Prokop byl rodem Čech, člověk nezámožný a právě v Chotouni dodnes stojí dům, o kterém se říká, že na jeho místě býval dvorec, kde se Prokop narodil. Vedle stojí kostelík, zasvěcený sv. Prokopu a postavený v roce 1708 Giovannim Santinim, jedním z nejslavnějších českých barokních architektů. Teprve v jeho době se poprvé udává rok Prokopova narození - 970. Je to ovšem neověřená informace. Pokud by to byla pravda, dožil by se Prokop 83 let, čili vysokého stáří. Jeho jméno, které na první pohled vypadá česky, je ve skutečnosti původu řeckého. První své vzdělání nabyl Prokop přes staroslověnštinu, což byla řeč, kterou se tehdy mluvilo na Moravě a které každý rozuměl. Je tu tedy pádný důvod, který nás opravňuje k tvrzení, že v Čechách 10. a 11. století byla staroslověnština nejen jazykem komunikačním a kulturním, ale též liturgickým. Což je důležité zejména proto, že se Prokop stal knězem. Ve prospěch slovanské liturgie mluví také česká historická tradice. Matka sv. Václava Ludmila byla velkou příznivkyní slovanské bohoslužby a naučila Václava i slovanskému písmu. Je zajímavé, že když bylo v Praze zřízeno první biskupství, tehdejší papež Jan XIII. určil, že musí mít základní liturgii latinskou. Kdyby to bylo úplně samozřejmé, asi by se to nezdůrazňovalo. To byla doba velmi nepříznivá. Ale když nastoupil druhý pražský biskup, budoucí světec sv. Vojtěch, nastal podstatný obrat k lepšímu. V té době také ještě nebyl církevně uzákoněn celibát a sv. Prokop tedy žil v manželství - k uzákonění celibátu došlo až po roce 1143. Prokop stál u zrodu sázavského kláštera, ale první vzdělání nabyl zřejmě v Praze, v břevnovském benediktinském klášteře, nejstarším u nás. Úkolem kláštera bylo působit k rozšíření křesťanství a při tom se používalo staroslověnštiny. Prokop, který v klášteře žil, samozřejmě respektoval řády, kterými se benediktini řídili a které byly dost náročné - základním heslem benediktinů bylo Ora et labora, tedy Modli se a pracuj. Prokop nakonec sám požádal, aby mohl odejít do úplné samoty, kde by se věnoval životu poustevnickému. Břevnov mu tento souhlas dal, takže si na středním toku Sázavy blízko Kouřimi našel jeskyni. Tam, v sázavské samotě měl příležitost věnovat se nejen modlitbě, rozjímání a kajícným skutkům, ale také tuhé tělesné práci. Šlo o mýcení lesa, vzdělávání půdy a podobně. V paměti lidí je proto Prokop spojen právě s orbou. Takže oráč ano - ale nikoliv oráč s ďáblem v onom klasickém podání, jak je líčí pověst.

Prokopova příkladu následovali postupně i další kněží a sázavská komunita se utěšeně rozrůstala. Přidali se i Prokopův syn Jimram a synovec Vít. Oba se později stali sázavskými opaty. Pod Prokopovým vedením, nedaleko jeho jeskyně, vznikla postupně mnišská osada a z ní pak v roce 1032 proslulý sázavský klášter. Prokop se nakonec stal jeho prvním opatem. Je ovšem známo, že se dlouho zdráhal tuto hodnost přijmout.

Prokop byl rezolutní člověk a nikdy netoužil po kariéře... Založení sázavského kláštera je v legendách spojováno s knížaty Břetislavem a Oldřichem; právě ten druhý jmenovaný prý jednou na lovu v sázavských lesích Prokopa potkal. Legenda neznamená pověst - legenda, v níž je obsaženo historické jádro je sepsána tak, aby byla zajímavá a podle toho je třeba s ní zacházet. Sázavský klášter převzal benediktinská pravidla a stal se typickým klášterem. Kdo do něj vstoupil, doživotně v něm pobyl. A tak jeho opat neměl právo trestat, měl pouze právo být otcem klášterní rodiny, což je trochu jiná situace, než nějaká vládla u některých přísných řádů.

A co víme o životě Prokopa - opata sázavského kláštera?

Není toho mnoho. Víme o něm například, že se díky svému blízkému vztahu k českým knížatům zúčastnil průvodu, kterým byly z polského Hnězdna převezeny ostatky sv. Vojtěcha. S knížetem Břetislavem žil Prokop v trvalém přátelství a měl velice dobrý poměr i k už zmíněnému biskupu Šebířovi. Když 25. března 1053 Prokop zemřel, pochoval jej v sázavském chrámě právě Šebíř, což opět ukazuje na nějaké hluboké vnitřní vztahy. Sázavští mniši se vyznamenali i jako umělci. Rozsah jejich činnosti sahal do Polska, Maďarska i Kyjevské Rusi; tam dokonce vznikl staroslověnsky psaný Život sv. Prokopa, později přeložený do latiny. V roce 1057 došlo k vyhnání staroslovanských mnichů ze Sázavy. Opět se sem vrátili roku 1063, za knížete Vratislava II. (Slovanští mniši byli ze Sázavy definitivně vyhnáni v roce 1096. Pozn. aut.) Nově příchozí už sice přijali latinský ritus, ale používali i staroslověnštiny a většina z nich byli Češi. Až v této době byl tehdejší raně středověkou Evropou uznán Prokopův význam a on byl 4. července 1204 papežem prohlášen za svatého. Z Říma kvůli tomu přijel papežský legát Kvido a přímo na Sázavě tuto kanonizaci projevil. Jan Milíč z Kroměříže těsně před husitskými válkami napsal: "Dávno by Čechy zahynuly, protože mají německé země okolo sebe, kdyby jich sv. Václav a zejména sv. Prokop nechránili". Sv. Prokop se tedy stává hned po sv. Václavu nejpřednější záštitou české země a českým národním patronem.

Na tyto tradice navázal císař Karel IV., který v Praze na Slovanech založil dodnes fungující klášter. Nese název Klášter Panny Marie, svatých Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa. Karel IV. také klášteru daroval ze svých pokladů domnělý Prokopův autograf - čili rukopis. I ten se do dnešních dnů dochoval. Je ale pravý?

Nelze to říci jednoznačně, nelze to vyloučit ani potvrdit. Prokopův kult přežil i období husitské, ač zeslaben. Husité se ke sv. Prokopu hlásili, jak o tom svědčí i sbírky kázání husitských kněží, které se zachovaly. O sv. Prokopu kázal i Mistr Jan Hus. Teprve v 16. století, když k nám začal pronikat německý luteralismus, Prokopův kult poněkud ustoupil. Když byl koncem 16. století zpustlý sázavský klášter znovu obnoven, byly ostatky sv. Prokopa ze Sázavy přeneseny do Prahy k oltáři U Všech svatých na Hradě.

Jak se svatoprokopský kult odrazil v dobovém umění - třeba v poezii?

Svatoprokopský kult můžeme odhalit v díle mnoha vynikajících českých barokních básníků, jakými rozhodně byli Šimon Lomnický z Budče, Jiří Bertold Pontanus z Mostu, Šimon Fagelus, Albert Chanovský, Jan Tanner, Bedřich Bridel, Fabricius. V roce 1740 vychází v Kutné Hoře dokonce celý samostatný sborník, věnovaný sv. Prokopovi. Barokních obrazů a soch sv. Prokopa je nepočítaně. Pokud víme, bylo sv. Prokopovi zasvěceno nejméně sto kostelů; mezi nimi zvlášť vyniká bazilika v Třebíči, původně zasvěcená Panně Marii. Zvláštní úctě se těšil Prokop - oráč, a to u zemědělců. Jakmile nastal tvrdý útlak v národnostních sporech, došlo k obnově úcty k tomuto sázavskému světci.

Jak jsme si už řekli, sv. Prokop není kupodivu v Evropě příliš známý. Jiné je to však v USA.

Čeští vystěhovalci, kteří přišli do zámoří, zakládali tam katolické kostely a řada z nich byla zasvěcena sv. Prokopovi. Nejznámější z nich stojí v Chicagu; postaven byl v roce 1888. Dále třeba v Clevelandu, Kimballe v Severní Dakotě a na jiných místech.

A co historická věda, jak se staví ke sv. Prokopovi? A jaký byl a je odraz svatoprokopských legend v literatuře?

Pokud se týká historické vědy, o sv. Prokopovi už několik lidí psalo. Těch vlastních historických zpráv je ovšem poměrně málo, a tak se musí vycházet z legend a z nich vždy vyloupnout to, co je nejpravděpodobnějším jádrem a co odpovídá historii. Ale vedle toho máme také spoustu českých malířů, sochařů a básníků, kteří Prokopovi vzdávali hold. Už jsme se zmiňovali o té slavné Legendě o sv. Prokopu od Jaroslava Vrchlického. O Prokopovi však psali i Václav Štulc, Beneš Kulda, Růžena Jesenská, Xaver Dvořák, Vítězslav Nezval, Jan Zahradníček nebo Jan Pospíšil a Legendu o sv. Prokopu dokonce zhudebnil Bohuslav Foerster. V druhé polovině 19. století to souviselo se zhoršující se národní situací. Lidé začali hledat v Prokopovi oporu - sv. Prokop je symbolem české samostatnosti. Samostatnost názorů a myšlení, když je uhájena, nakonec se nutně musí projevit i samostatností státní. Je typické, že úpadek prokopské úcty vždy přichází v dobách, kdy veškeré národní i české sebevědomí klesá, kdy s ochotou žijeme z myšlenek vnesených k nám vnější silou a chceme se o ně opřít. Je proto pochopitelné, že národ, tak často pochybující sám o sobě a o svých kvalitách, o své rovnoprávnosti s jinými národy, národ tak často hluboce malověrný a podléhající depresím, národ žijící v průměrnosti a často se opírající o cizí velké vzory hledá svou oporu ve světci jako je sv. Prokop. Je třeba pochopit, že Prokop chrání národ nejen svým obranným postojem vůči cizímu, ale především svým pevným a samostatným vzdělaným názorem, který hájí; svým pozitivním sebevědomým nepoplatným partnerstvím s kýmkoliv v Evropě a na světě. Nejzákladnější obraz Prokopův nás neklame - Prokop chrání tuto zem svým pevným uchopením skutečnosti, které pozorujeme právě na symbolu Oráče, pracujícího v tvrdé zemi. Že nás je málo, to není žádná chyba. Záleží na kvalitě.

Lze nějak jednoduše shrnout to, co jsme se o sv. Prokopu dozvěděli? Lze, odvoláme-li se na podtitul našeho magazínu. To, co dnes o sv. Prokopovi víme je trochu věda a trochu i fantazie. Těžko říci čeho je víc a čeho méně.

Frederik Velinský