Božena Dapeciová

Část bytu pronajímala studentkám z německých rodin, které přicházely do lounských škol.
Boženka byla ještě malá, když začala psát verše. Prvním čtenářem byl její katecheta, který nemohl uvěřit, že je dívka skutečnou autorkou a podezíral ji, že básně někde opsala. Četla, zajímala se o divadlo a malířství. Ve třinácti letech poprvé ochotnicky hrála a vzhledem k nevšední kráse prý okouzlila žáky a studenty mnoha lounských škol. To opravdu důležité v jejím životě se odehraje v červnu 1900. Božena Dapeciová jede coby družička na svatbu své sestřenice Elišky Veyrichové. Ano, je to ona dívka, která se po svatbě stane legendární Elou Švabinskou, na dlouhou dobu neoblíbenější modelkou Maxe Švabinského. Elu a Boženu dělí jen šest let a tak se není co divit, že Ela Švabinská později napíše, že v Boženě Dapeciové se jí splnilo celoživotní přání mít sestru. Božena každé léto tráví v rezidenci Veyrichů v Kozlově u České Třebové ve světě umělců. Seznámila se tam nejen s Maxem Švabinským, ale také s hudebním skladatelem Bohuslavem Martinů, historikem umění Václavem Vilémem Štechem nebo pozdější spisovatelkou a komunistickou novinářkou Marií Majerovou.
V necelých osmnácti letech dojde k dalšímu zlomu v životě Boženy Dapeciové. Na hodinách tance poznává o rok mladšího studenta lounské reálky Artura Breiského. Mladíka komplikovaného, kterého dnes literární kritici vydávají za výjimečný zjev předválečné literatury, přestože vlastně napsal jen jediné dílo. Breiský se Boženě stává obdivovatelem, kritikem i učitelem literatury. Rodí se velká a složitá láska. Rovnocenné partnerství to ale není: Arthur Boženu jen jakoby "školí" a utváří si ji. Ona Arthura bezmezně obdivuje. Už v následujícím roce se oba rozcházejí - a to na příkaz Boženiny matky. Ta si totiž náhodou přečte v Arturově dopisu Boženě cituplnou, a nejspíš i jen vymyšlenou historku o jeho návštěvě jednoho pražského nevěstince...
Vysokoškolská studia lékař Boženě Dapeciové kvůli velké tělesné slabosti nedoporučil, a tak začala docházet na soukromé hodiny do jazykové školy, učila se ručním pracím, a zpěvu u jedné bývalé operní pěvkyně. Na jaře 1910 vychází Breiskému jeho jediná kniha, Triumf zla. Knížku pošle Breiský do Loun i Boženě, která mu nadšeně odpoví, a oba opatrně naváží na společnou minulost. Ale sejdou se jen jednou v Praze. Krátce poté, v květnu 1910, odjíždí Breiský do Spojených států, kde sežene špatně placené místo liftboye a v za dvě měsíce umírá poté, co se s ním výtah zřítí.
Božena Dapeciová i přes lékařsky potvrzené zdravotní potíže vykoná státní zkoušky z francouzštiny a němčiny a začne oba jazyky v Lounech vyučovat na školách i soukromě. Díky známosti s Marií Majerovou publikuje v Ženských listech a přeloží slavný román Emila Zoly Nana. Některé její básně vyšly v Topičově Sborníku. S mladými studenty lounské reálky, například Karlem Konrádem, hraje ochotnicky divadlo. Nikdy už se nevdá a i když z jejích zápisků je zřejmé, že občas citové vzplanula, natrvalo si uchovala jen lásku k Breiskému. Přitom jedním z mužů, který se jí během návštěv u Veyrichů v Kozlově dvořil, a přijel za Boženou dokonce i do Loun a chtěl si ji vzít, byl prvorepublikový ministr Rudolf Bechyně. Božena Dapeciová ve dvacátých a třicátých cestuje po Evropě, v letech druhé světové války se seznámí se spisovatelem Jaroslavem Podroužkem a spolupracuje s ním na knize o Arthuru Breiském s názvem Fragment zastřeného osudu. Zhoršuje se jí zrak a prohlubuje vrozená srdeční vada. Odchází do pražského ústavu pro slepce a umírá 19. března 1959 v Motolské nemocnici. Na poslední cestě ji doprovází i téměř devadesátiletý Max Švabinský, který lounskou rodačku přežije o tři roky.