Bombardování Drážďan

Několikadenní bombardování Drážďan v únoru 1945 je dodnes složité téma. Důkazem budiž to, že když jsem oslovil historiky letectví s žádostí o rozhovor, odpověděl mi jediný - a i ten mi do telefonu řekl, že se k tomu vyjadřovat nechce. Důvody shrnul asi takto: byla to hrůza, ale když to řeknete, jen nahráváte neonacistům. Ano, vyjadřovat se dnes k tomu, co se v únoru 1945 v Drážďanech odehrálo, znamená jaksi automaticky se řadit bud na stranu těch, kteří tvrdou vojenskou akci obhajují, nebo na stranu odpůrců, kteří často neváhají hovořit o takzvaném "bombovém holocaustu". Pokusme se proto bez emocí shrnout to, co se v únoru 1945 odehrálo. Válka se blížila ke konci. Na počátku roku 1945 Sověti postupovali přes Polsko do nitra Německa. Tempo však stále neodpovídalo Stalinovým představám, který žádal své americké a britské spojence o účinnější bombardování především německých strategických výrobních a dopravních center. Podle některých historiků se uvažovalo o náletech na Berlín, nakonec ale padla volba na Drážďany. Téměř veškerý tamní průmysl pracoval pro válečné potřeby. Práce související s válkou vykonávalo v Drážďanech podle britského historika Fredericka Tailora kolem 70 tisíc lidí. Drážďanské regionální železniční ředitelství se významně podílelo na válečném úsilí na východní frontě a také na převozech vězňů v rámci systému koncentračních táborů. Hlavní vlna náletů amerických a britských letadel proběhla od 13. do 15. února 1945. Na město mělo být svrženo na čtyři tisíce tun leteckých pum. Výsledkem přinejmenším neúměrné vojenské akce bylo dvacet až pětadvacet tisíc mrtvých, některé prameny ale hovoří o třiceti až pětatřiceti tisících. Přesná čísla už se asi nikdy nedozvíme, protože Drážďany byly v době náletu přeplněny německými uprchlíky, utíkajícími z východních německých území před frontou. O přiměřenosti tak rozsáhlého vojenského nasazení později pochyboval i Winston Churchill. Výsledkem bylo prakticky zlikvidované město. Archiv Českého rozhlasu obsahuje pozoruhodnou výpověď Thomase Wagnera, dnes váženého lékaře berlínské univerzitní nemocnici, kterému v únoru 1945 nebylo ještě ani deset let - a bombardování Drážďan zažil na vlastní kůži.