Bohové, hroby a učitelé - nová kniha Karla Sklenáře

Před nedávnem se na pultech knihkupectví objevila nová kniha Karla Sklenáře, nazvaná Bohové, hroby a učitelé. Těmi učiteli jsou míněni čeští spisovatelé-beletristé a hlavním tématem knihy jsou jejich pokusy o zobrazení českého pravěku v krásné literatuře. Je to tématika, které se u nás dosud nikdo soustavně a komplexně nevěnoval a mnohému čtenáři tak může nová publikace z pera Karla Sklenáře přinést objevné, zajímavé a v některých případech i zábavné informace. Více vám o knize prozradí následující rozhovor...

Název vaší knihy je parafrází na titul známého "románu o archeologii" německého publicisty a popularizátora Kurta Marka, píšícího pod pseudonymem C. W. Ceram, Bohové, hroby a učenci. Znamená to snad, že je mezi oběma knihami nějaká vnitřní souvislost? A nebo jde z vaší strany jen o žert či slovní hříčku?

Je to tak napůl žertovná parafráze. Nikoliv učenci, ale právě učitelé jsou u nás totiž téměř vždy, až na řídké výjimky, autory knížek o pravěku a archeologii pro mládež. Na místě učenců tak stojí ti, kteří učenost teprve vštěpují.

Kniha přibližuje vztah našich spisovatelů k archeologii a pravěku obecně. Kdy to všechno začalo a jaká díla stojí na samém počátku?

To je velice složitá otázka. Mnohá z oněch děl se mi víceméně náhodně podařilo objevit takřka v hodině dvanácté, těsně před vytištěním knížky. A musím také přiznat, že ačkoliv kniha vyšla docela nedávno, vím už o dalších věcech, které se do ní bohužel nedostaly. V zásadě se ten obraz našich pohanských předků, který se začal rýsovat v době romantismu na přelomu 18. a 19. století, obráží už v naší obrozenecké literatuře. Taková Lindova Záře nad pohanstvem, to už je vlastně román o našich pohanských předcích. (O autorech a knihách podrobněji v DODATKU na konci článku. Pozn. aut.)

Která období a která témata byla u našich spisovatelů v obzvláštní oblibě a jak se v průběhu času okruhy jejich zájmů měnily?

Zpočátku, tak jako u Lindy a nebo u Šedivého Českých Amazonek to bylo víceméně dáno. Všechno to byly obrazy, které nevycházely z rámce starých pověstí českých, tak jak je později kodifikoval Jirásek. Byly to obrazy našich slovanských, českých pohanů, kteří byli ještě v 18. století výhradně objektem hanění. V 19. století už se z nich stali naši slavní předkové. Právě do obrazů pohanské minulosti se proto promítala představa romantiků o slávě a dokonalosti těchto našich předků.

Začátky "psaní o pravěku" jsou tedy kdesi u českých pohanských reků. A co bylo dál? Ve vaší knize dělíte příslušnou literaturu do několika kategorií; na pohanskou povídku, pohanskou pověst, archeologickou povídku a pravěkou povídku. Můžete to dělení blíže specifikovat?

To právě do jisté míry souvisí s vývojem a pomalým přesunem námětů. Pohanské pověsti jsou parafrázemi pověstí, které známe v definitivní formě od Jiráska. To byla ta nejjednodušší forma. Pohanská povídka vycházela z ducha pověstí a třeba i slavných Rukopisů (Královédvorského a Zelenohorského - pozn. aut.), ale měla už svůj vlastní námět a osoby, vymyšlené autorem. Se vznikem archeologie jako vědy, která začínala sbírat informace, přecházelo se k námětům starším, předslovanským. V literatuře se objevily dvě větve: jedna "archeologická" a druhá "pravěká". Jako archeologickou povídku jsem označil pozoruhodný žánr, který nevypráví o pravěku nebo pohanech, ale o archeolozích a jejich práci. Povídka tohoto typu rozkvetla ke konci 19. století; jejím největším klasikem byl Kliment Čermák, učitel z Čáslavi, známý jinak jako muzejník. Zajímavé ovšem je, že první takovou povídku napsal už v roce 1846 Josef Kajetán Tyl - a to vlastně nikdo neví. Ještě později, když už získané poznatky o pravěku dovolovaly nějaké hlubší zobrazení, nastupuje povídka pravěká, jejímž klasikem u nás byl, je a navždycky zůstane Eduard Štorch. On většinu těch svých věcí označoval jako romány, ale podle literárních kritérií to ve skutečnosti romány nejsou. Jsou to jakési "zvětšené" rozsáhlé povídky.

Vraťme se ale k tomu, co jsme načali u Josefa Kajetána Tyla. Mezi těmi, kteří psali o pravěku nebo archeologii byla nejen jména autorů, kteří jsou už dnes docela neznámí a zapomenutí, ale také jména autorů dodnes známých a slavných, u kterých nás překvapí, že se takovémuto tématu vůbec věnovali...

Ona ta témata vždycky byla jaksi okrajová. U Tyla je to vůbec dost překvapující, protože se jinak o podobné věci příliš nezajímal, takže ten námět, který je vlastně výzvou k ochraně památek je u něj zvláštní. Jinak však napsal celou řadu pohanských povídek a románů. Potom tu byla třeba taková Sofie Podlipská - i to je spisovatelka, kterou si (pokud o ní vůbec něco víme) představíme nejspíš trochu jinak, než jako autorku poměrně "divokých" parafrází na staré české pověsti. Těch vydala několik knížek. Naproti tomu je zajímavé, že Alois Jirásek, ačkoliv byl také učitel, se do pohanského pravěku pustil jenom jednou, hned od něj zase couvl a už nikdy se k němu nevrátil. Jeho metoda byla velmi poctivá, a tak si uvědomil, že nemá dost pramenů na to, aby mohl pravěk vylíčit skutečně zodpovědně.

Mohli bychom také připomenout jméno Rudolfa Richarda Hofmeistera?

To je opět úplně jiný případ. Hofmeister byl pozoruhodný člověk, jehož jméno je už dnes úplně zapomenuté. Jenom když přijedete do Rožmitálu a zajdete do tamního muzea, najdete tam Hofmeisterův památník; Hofmeister byl totiž tamní rodák a v Rožmitálu prožil celý život. Byl to řemeslník, rukavičkář a ve vědě samouk, který si osvojil obrovskou sumu znalostí. Ty přetavil do jakéhosi mystického vidění vývoje světa a člověka, z něhož potom vycházely jeho povídky. Byly dramatické až krvavé, něco docela jiného než Štorch. Rozhodně ne pro mládež.

Pak mě ještě napadá Václav Beneš Třebízský. I ten se věnoval podobným tématům...

Třebízský byl motivován láskou k počátkům křesťanství. Jako kněz a učitel byl tímto obdobím fascinován - třeba i z toho důvodu, že se z oken své fary v Klecanech neustále díval na Levý Hradec, kolébku křesťanství v Čechách. A z tohoto ovzduší vyrůstají jeho knížky o nejstarších slovanských křesťanských počátcích; ty práce mají opět jiný charakter, než tomu bylo u všech autorů, o nichž už byla řeč. Ten charakter je stejný jako u všech ostatních Třebízského prací - smutný, elegický a nostalgický.

Vůbec nejznámějším autorem knížek o českém pravěku je už zmíněný Eduard Štorch. Jak se k psaní o pravěku dostal?

Téměř nikdo to neví, ale Štorch se stal spisovatelem pravěkých knížek víceméně z donucení a nebo z nouze. Původně chtěl sám být archeologem; jako archeolog začínal a poměrně dlouho jako archeolog i pracoval. Teprve když byl později z různých (někdy i osobních) důvodů z tehdejší archeologické komunity vyobcován, věnoval se plně psaní knížek. Už jako učitel se také od počátku 20. století sám pokoušel o nějaké zobrazení pravěku pro školní mládež. Celý ten vývoj je zajímavé pozorovat třeba na případu Lovců mamutů, kteří vyšli, což vlastně také skoro nikdo neví, poprvé v roce 1907 - pod názvem Člověk diluviální. Byla to jakási příručka pro školní děti, v níž se střídaly naučné pasáže s krátkými výseky ze života lovců mamutů. Štorch tehdy knihu vydal ve dvou verzích - jednu pro mládež a jednu pro učitele; v ní přidává naučení, jak s knihou pracovat. Teprve později připisoval další povídky a v roce 1918 knížka poprvé vyšla pod názvem Lovci mamutů. V kompletní verzi, jak ji známe dnes, jsou ale Lovci mamutů ještě o dvacet let mladší.

U Štorchových knížek je zajímavé, že se Štorch jako autor velice často nechával inspirovat konkrétními archeologickými nálezy, které zapracovával do textu...

A to od samého počátku... Byl to vlastně do jisté míry i popud k napsání Lovců mamutů, protože u jejich kolébky stály nálezy, které Štorch se svými žáky z libeňské školy učinil v oblasti mezi Libní a Kobylisy. Právě tam byla ona Bílá skála, na níž se odehrává část děje Lovců mamutů. Štorch se ovšem nechával inspirovat i později. Typickým příkladem je Bronzový poklad. Ten je celý napsán na základě hromadného nálezu bronzových jehlic, ke kterému došlo v jednom lomu na Dobříšsku.

Jak obstojí Štorchovy knihy v pohledu současného archeologa?

Je pochopitelné, že poznání se od té doby nesmírně změnilo a faktografie, ze které Štorch vychází, je už zastaralá. Mám ale pocit, že to v této souvislosti zase až tak nevadí. Ten rámcový obrázek pravěku, i když bychom ho mohli všelijak vylepšovat, stěží uděláme pro mladého čtenáře snesitelnější a stravitelnější, než jak to provedl Štorch. K rekonstrukci skutečně trojrozměrného pravěkého života toho ani dnes nemáme k dispozici o mnoho více, než měl k dispozici Štorch a i dnešní autor musí v podstatě vycházet z etnografických paralel, které kdysi Štorchovi velice vyčítali. Říkalo se, že vlastně píše "pravěké indiánky". Udělat si však nějakou jinou představu o životě v pravěku je dost složité a byl by to oříšek i pro dnešního autora. Snad proto žádného nového Štorcha zatím nemáme.

Obávám se, že máte pravdu - ale třeba se nakonec někdo takový najde; bude-li ovšem o podobnou literaturu zájem. Ale pokud hovoříme o českých autorech, kteří se pokoušeli ve svých knihách beletristickým způsobem zobrazit pravěk, nesmíme pominout jeden docela specifický případ. A tím byl nepochybně Josef Augusta.

Augusta je opravdu specifický případ. On měl určitou ambici stát se Štorchovým pokračovatelem; začal psát v době, kdy Štorch končil - ke konci 40. a počátkem 50. let 20. století. U něj ovšem hraje velkou roli to, že to byl skutečný profesionál, vynikající odborník. To je po stránce věcné výhoda, ale nevýhoda po stránce literární. Odborník, a to koneckonců může každý z odborníků sám na sobě pozorovat, přikládá velikou důležitost věcem, které se nemusí jevit důležité ostatním. A vyhmátnout to, co je zároveň důležité a zajímavé, není zdaleka snadná věc. Aby vyrostl skutečně živý pravěký román a nebo živá pravěká povídka, k tomu je třeba nejenom specifických odborných znalostí, ale také určitého literárního ducha.

Augustovy a také Štorchovy knížky máme úplně neoddělitelně spojené s obrázky od Zdeňka Buriana... Otázka ilustrací u knížek o pravěku je vůbec velice citlivá a zajímavá. Jak se naši ilustrátoři obecně dokázali vypořádat s pravěkou tématikou?

To bylo různé a záleželo to hodně na tom, jak se ilustrátor k věci postavil - jestli práci odbyl levou rukou a nebo jestli se snažil proniknout do hloubky toho, co kreslí. Je celkem málo známo, že třeba Štorch měl ilustrátorů celou řadu. V počátcích mu posloužili většinou profesoři kreslení, které k té práci nějak získal; z jejich obrázků je zřetelně vidět, jak bezradně přistupovali zejména k zobrazení podoby pračlověka z těch nejstarších období a jeho života. Pozoruhodným autorem byl naproti tomu například Jan Konůpek, který kreslil i pro Hofmeistera. Ten se skutečně snažil studovat archeologii i paleontologii, jeho typické mystické pojetí je ale dost těžko stravitelné pro mladého čtenáře. Jeho vidění je přeci jen hodně výtvarné a i svým duchem korespondovalo spíše s knížkami Hofmeisterovými, než Štorchovými. Zajímavý byl také například Jaroslav Panuška, známý malíř, který ilustroval první vydání Lovců mamutů. Bohužel, jeho spolupráce se Štorchem už dál nepokračovala. Z novějších autorů můžeme vzpomenout třeba Ondřeje Sekoru, který byl těsně po válce přizván k ilustrování výboru z Lovců mamutů. Udělal to typickým způsobem - na úrovni brouka Pytlíka nebo Ferdy Mravence. Jsou to ilustrace nepochybně veselé, ale s duchem Štorchovy knížky tak docela neladí.

Má podle vás Zdeněk Burian nějaké následovníky?

Je těžké dělat následovníka, aby nebyl člověk nařčen z plagiátorství. Zejména Burianův dokonalý fotografický styl, už od 30. let obdivovaný je těžké napodobit tak, aby nemohlo být řečeno, že jde vlastně jen o burianovskou kopii. Je samozřejmě možné najít si nějaký jiný přístup, nějakou jinou kombinaci reality a výtvarného vidění. Myslím si, že takovým následovníkem by mohl být brněnský kreslíř Pavel Dvorský, který dokáže vidět burianovsky, ale zároveň přitom svůj obrázek malinko odlehčit takovým způsobem, že získá určitý výtvarný nadhled.

Dvacáté století přineslo nová média - film, rozhlas, televizi. Mnohé z knih o českém pravěku se dočkaly dramatizace a nebo filmových zpracování. To by si možná také někdy do budoucna zasloužilo vlastní studii?

Určitě, počínaje Zemanovou Cestou do pravěku. To už je dnes pro odborněji zaměřeného diváka docela veselá podívaná; od natočení filmu už přeci jen uplynula dost dlouhá doba. Většina z nás má nejspíš v živé paměti štorchovskou trilogii filmů, která vznikala v 70. letech. Tam se naplno projevila skutečnost, kterou ilustrátor, zejména zručný může obejít, ale filmař se bez ní neobejde - realitu je nutno znázornit se vším všudy, do posledního detailu. Ve filmu se nelze z obrazu vylhat tím, že něco nakreslíme jen zběžně. Vidět je úplně všechno a nastává obrovský problém s výpravou a s pojetím. To se naplno ukázalo také při vytváření výpravy ke zmíněným štorchovským filmům, protože realita období, do kterého jsou příběhy zasazeny, byla ve skutečnosti dost chudá a filmařsky nevděčná. Nemám na mysli krajinu a nebo osady, které se pro účely natáčení vybudovaly; jde zejména o výbavu a ustrojení, které bylo velice jednoduché a výtvarníkům od filmu připadalo velice stereotypní a nezajímavé. V takovém případě se filmaři snaží skutečnost všelijak vylepšovat, což zase nemůže přenést přes srdce odborník. Ten problém je skutečně složitý. Proto filmaři zabrousí do pravěku nepříliš často, raději mají třeba starověk - Římany, Egypťany. Tam se dá dělat divadlo.

Viděl jste film Boj o oheň?

Ano, ten je skutečně pozoruhodný. Tam se filmaři vrátili tak hluboko do minulosti, že jim to umožnilo předvést jakousi hororovou syrovost, která dokáže diváka přitáhnout. Zajímavé také je, že film je zpracováním více než sto let starého francouzského románu, který byl vzorem i pro našeho Hofmeistera. Ta zmíněná drsnost je v duchu secesního pohledu na věc snad trochu příliš zdůrazněna, ale divácky je ten film určitě přitažlivý.

S Karlem Sklenářem hovořil Frederik Velinský

DODATKY:

Stručně o spisovatelích, o nichž byla řeč
Josef Augusta (1903-1968), významný paleontolog a popularizátor vědy. Specialista na prvohorní rostlinstvo, krytolebce a ryby. Autor řady populárně-vědeckých knih, jako jsou např. Zavátý život (1941), Ztracený svět (1948), U pravěkých lovců (1971), Lovci jeskynních medvědů (1977). Působil jako vědecký poradce při natáčení filmu Karla Zemana Cesta do pravěku. Spolu s malířem Zdeňkem Burianem vytvářeli rekonstrukce pravěké flóry a fauny.
Václav Beneš Třebízský (1849-1884), prozaik, katolický kněz. Autor historických próz z českých dějin, z nichž některé se odehrávají i v těch nejstarších dobách.
Kliment Čermák (1852-1917), učitel, muzejník a archeolog. Zabýval se i numismatikou. Napsal řadu povídek pro mládež, v nichž se snaží zábavnou formou popularizovat archeologii - vyšly v několika sbírkách, např. Z časů dávných (1889), Povídky o starožitnostech (1889), Povídky pro mladé starožitníky (1890), Besedy o starožitnostech (1891), Výpravy mladých starožitníků (1891) a tak podobně.
Rudolf Richard Hofmeister (1868-?), spisovatel, z jehož četných prací byly ve své době nejznámější právě povídky a romány z pravěku, např. Život v pravěku (1918), Pravěk Čech (1921), V kolébce Praslovanstva (1928) atd.
Alois Jirásek (1851-1930), velký romanopisec a dramatik, specialista na historická témata, který se však do pohanských dob českého národa vydal jen jedinkrát, v povídce Nevolnice (1888). Tématu se pak dotkl už jen ve Starých pověstech českých (1894), což je jeho autorské zpracování českých pověstí z doby předhistorické i křesťanské, doplněné o několik "starobylých proroctví".
Josef Linda (1789-1834), český spisovatel, novinář a buditel, přítel Václava Hanky. Nejvýznamnějšími jeho díly jsou básnická próza z pohanských dob Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav (1818) a divadelní hra Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům (1823). Je v podezření, že je spolu s Václavem Hankou původcem a falzátorem podvržených "staročeských" Rukopisů královédvorského a zelenohorského (nalezeny 1817 a 1818).
Sofie Podlipská (1833-1897), prozaička, sestra Karolíny Světlé. Velmi plodná autorka mnoha desítek povídek, románů, novel a také pohádkových a naučných knížek pro mládež.
Prokop František Šedivý (1764-cca před 1810), buditel, novelista a dramatik. Psal, do češtiny překládal a upravoval hry pro slavnou pražskou Boudu, na jejímž založení se sám podílel i pro jiná česká divadla. Je autorem původní rytířské povídky České Amazonky aneb Děvčí boj v Čechách pod správou rekyně Vlasty (1792), vzniklé rozvinutím a doplněním textu z Hájkovy kroniky o řadu nových poutavých epizod.
Eduard Štorch (1878-1956), učitel, archeolog, popularizátor a prozaik. Autor řady románů pro děti a mládež, v nichž pokryl období od konce starší doby kamenné až do začátků budování přemyslovského státu v 10. století. K nejzdařilejším však patří ty práce, které jsou situovány do prehistorických dob. To nejlepší ze Štorchova díla - Lovci mamutů (1907 pod názvem Člověk diluviální, 1918 poprvé v rozšířené podobě jako Lovci mamutů, definitivní verze 1937), Osada Havranů (1930), U veliké řeky (1932), Bronzový poklad (1932), Volání rodu (1934), Hrdina Nik (1934), Minehava (1950). V roce 1978 byla podle Štorcha natočena filmová trilogie (podle knih Osada Havranů, U veliké řeky a Minehava).
Josef Kajetán Tyl (1808-1856), spisovatel, dramatik a novinář. Autor četných románů i povídek z pohanských dob (např. Poslední pohanka), romantického dramatu z českých bájí Čestmír atd.