Vesmír plný děr
K nejpodivuhodnějším objektům kosmu, který nás obklopuje, patří nepochybně takzvané černé díry. Toto označení je zároveň jejich nejjednodušší charakteristikou. Černá díra totiž není vidět a co do ní jednou spadne, zmizí. Dokonce i světlo.
Astrofyzici samozřejmě znají mnohem fundovanější definice černé díry, než je ta laická, kterou jsme použili na začátku. V Astronomickém ústavu Akademie věd České republiky v Praze jsme o tom natočili povídání s astrofyzikem Michalem Bursou.
Co je černá díra a jaké mechanismy vedou k jejímu vzniku?
„Jako černou díru označujeme oblast prostoru, v níž je gravitační pole natolik silné, že nic, ani světlo, nemůže jeho přitažlivou sílu překonat a tuto oblast opustit. Zvlášť zdůrazňuji, že ani světlo, protože jak známo rychlost světla je v přírodě rychlostí maximální a nic se nemůže pohybovat rychleji. Druhů černých děr rozeznáváme několik, a to podle jejich původu a hmotnosti. V první řadě jsou to takzvané stelární černé díry, což jsou černé díry, které jsou hvězdného původu. Vznikají kolapsem velmi hmotných hvězd poté, co jim dojde palivo, zpomalí se termonukleární reakce a tlak produkovaného záření už není schopen vyrovnávat gravitační sílu vyvolanou jejich vlastní vahou. Tyto černé díry jsou rozesety po galaxii a mají hmotnost v řádu jednotek až desítek hmotností Slunce. Dalším typem jsou supermasivní černé díry, které váží kolem milionů až miliard hmotností Slunce. V každé galaxii žije pouze jedna taková, a to sice v jejím středu. Třetím typem jsou potom zatím hypotetické miniaturní černé díry, které mohly vzniknout zlomky sekund po velkém třesku z kvantových fluktuací hmoty. Jejich existence ale zatím nebyla prokázána, protože rozměrově jsou opravdu miniaturní – jsou menší než jádra atomu. S okolím příliš neinteragují.“
Kdy a kým byla poprvé předpovězena existence černých děr a kdo vlastně vymyslel ten pojem „černá díra“?
„Existence černých děr vyplynula přirozeně přímo z rovnic obecné teorie relativity, které zformoval v roce 1915 Albert Einstein, ale zpočátku to byla jenom matematická možnost, která nebyla brána příliš vážně. Teprve až o dvě dekády později se ukázalo, že hvězdy, které jsou asi třikrát těžší než Slunce, nevyhnutelně zkolabují do černé díry, neboť ani síla jaderných interakcí mezi atomy není schopná udržet gravitaci tak těžkého objektu. Vůbec první, kdo přišel s myšlenkou existence něčeho podobného jako je černá díra, byl ale už v 18. století geolog John Michell, což byl současník Isaaka Newtona. Přišel s nápadem, že pro dostatečně těžké těleso by úniková rychlost jeho povrchu mohla být větší, než je rychlost světla a také spočítal, že takové těleso by muselo být asi pětsetkrát větší než Slunce při stejné hustotě. To samotné označení ‚černá díra‘ bylo poprvé použito zřejmě roku 1964 v jednom vědeckém článku, ale rozšířilo se až koncem 60. let minulého století, kdy ho zpopularizoval americký astrofyzik John Wheeler.“
Kdy se v praxi potvrdilo, že černé díry skutečně existují? A jak se to podařilo dokázat?
„Za první prokázanou černou díru se považuje zdroj označovaný jako Cygnus-X1, což je původem dvojhvězda v souhvězdí Labutě. Jde o jeden z nejjasnějších rentgenových zdrojů na obloze, který byl objeven hned při prvních balónových experimentech s pozorováním kosmických zdrojů rentgenového záření. Cygnus-X1 je, jak jsem řekl, bývalá dvojhvězda, kde jedna z těch dvou hvězd zkolabovala a stala se černou dírou. Z druhé hvězdy, která dál svítí a žije svým životem, na tu černou díru proudí velké množství hmoty, která okolo černé díry vytváří jakýsi plynný disk. Hmota v tom disku obíhá dokola a postupně se snáší blíž a blíž k černé díře a přitom se vlivem tření mezi jednotlivými vrstvami zahřívá, takže teplota v disku dosahuje až několika milionů stupňů. To vede potom k vyzařování velkého množství rentgenového záření a tím došlo také k odhalení přítomnosti černé díry v tomto systému.“
Přítomnost černé díry tedy může pozemskému pozorovateli prozradit rentgenové záření. Způsobů, jak v kosmickém prostoru objevit tyto velice hmotné, ale přitom neviditelné objekty, je však víc. Jak jinak se ještě můžeme dozvědět o přítomnosti černé díry?
„Jak už jsem řekl, některé z nich jsou obklopeny disky, které září v rentgenovém nebo ultrafialovém světle; jiné černé díry mohou vytvářet mohutné výtrysky, což jsou jakési protisměrné svazky proudící hmoty, které sahají vzhledem k rozměrům černé díry do obrovských vzdáleností. Dál se můžeme o černých dírách dozvědět pozorováním ohybu světla, přicházejícího z objektu za černou dírou, vlivem její gravitace, takzvané gravitační čočky. Nebo vidíme hvězdu, která obíhá kolem něčeho neviditelného a podle odvozené hmotnosti té neviditelné složky usuzujeme, že se jedná o černou díru.“
Jaké vlastnosti černých děr můžeme zjistit z těchto nepřímých projevů jejich existence? A jakým způsobem?
„Je toho hodně a zároveň málo. Černá díra je totiž co do popisu jeden z nejjednodušších objektů, jaké ve fyzice známe – dá se srovnat například s elementární částicí. Pokud neuvažujeme, že černé díry jsou nabité, což obvykle neděláme, protože většina hmoty, kterou ve vesmíru pozorujeme, je elektricky neutrální, tak potom nám k popisu černé díry stačí pouhá dvě čísla. Je to její hmotnost a rotace. Hmotnost je pouze jakousi škálou, která nastavuje velikost objektů a dá se často jednoduše zjistit pomocí třetího Keplerova zákona. Míra rotace je daleko zajímavější, neboť především ta ovlivňuje způsob, jakým černá díra působí na hmotu a pohyb částic ve svém okolí. Měření rotace je ale o poznání těžší než měření hmotnosti. K tomu potřebujeme dopravit částice do bezprostřední blízkosti černé díry a pozorovat jejich chování. Rychlost rotace černé díry se nedá vyjádřit v nějakých rozumných jednotkách, na které jsme běžně zvyklí, jako je třeba počet otáček za minutu, protože na černé díře není žádný referenční bod, který bychom mohli sledovat a měřit kolikrát proběhne za daný časový úsek dokola. To jak rychle se černá díra otáčí můžeme vyjádřit pomocí čísla, které udává poměr energie skryté v rotaci k poměru celkové energie černé díry. Jak změřit rotaci černé díry jsme se naučili teprve v posledních několika letech a můžeme tak učinit pomocí změření teploty disku, který černou díru obepíná. Jde o to, že čím černá díra rotuje rychleji, tím se disk může přiblížit blíže jejímu povrchu a tím se i více zahřeje. Čili změřením teploty disku pomocí jeho spektra můžeme usoudit, jakou má černá díra rotaci.“
Čím je disk teplejší, tím černá díra rotuje rychleji?
„Přesně tak.“
Co se ví o dění v bezprostředním okolí černé díry?
„Co se děje s hmotou, která se dostane do bezprostředního okolí černé díry, závisí hodně na jejích parametrech – na hmotnosti a rotaci. Gravitační pole menších černých děr má silné slapové účinky a hmota v jejich blízkosti je rozcupovaná na kusy. Naopak v případě supertěžkých černých děr je pád dovnitř poměrně bezbolestný a toho, že se ocitl uvězněný v černé díře, by si všiml jen věci znalý pozorovatel.“
Dá se předpokládat, že v určité vzdálenosti od ní je jakási hranice, z níž už není pro hmotu návratu a odkud ji čeká pouze nevyhnutelná cesta dovnitř. Má tato mez nějaké speciální označení? A jak daleko od centra černé díry bývá? Lze to vůbec nějak definovat?
„Černá díra je obklopena pomyslnou hranicí, která se nazývá horizont událostí a která se také často označuje jako povrch černé díry, ačkoliv to není přímo hmatatelný povrch v tom slova smyslu, jak ho běžně známe. Právě horizont událostí je tou hranicí, kde už ani pro světlo není návratu. Jeho poloměr je úměrný hmotnosti černé díry a částečně závisí také na rotaci. Například u Slunce, které má průměr asi 1,4 milionu kilometrů, si můžeme říci, že kdybychom z něj chtěli udělat černou díru, museli bychom ho celé stlačit do koule, která by měla v průměru necelé 3 kilometry. Hmota, která se dostane hodně blízko černé díry, do ní nakonec nevyhnutelně spadne. Co se s ní stane uvnitř černé díry, o tom můžeme pouze spekulovat. Můžeme říci pouze tolik, že skončí v časoprostorové singularitě. O vnitřku černé díry totiž nevíme zhola nic a z principu se to ani nemůžeme dozvědět. A rovněž z teorie relativity vyplývá, že veškerá hmota skončí uprostřed v jednom bodě, který má nekonečnou hustotu. Více bychom se mohli dozvědět, pokud by se nám podařilo spojit teorii relativity s kvantovou mechanikou do takzvané ‚teorie všeho‘.“
Nekonečně stlačený bod uprostřed černé díry – to je vlastně ta zmiňovaná gravitační singularita. Mohli bychom se zmínit i o dalším pojmu, který se zmiňuje v souvislosti s černými děrami a to je dilatace času...
„Jako dilatace času se označuje zpomalování plynutí času, ke kterému v nějaké nezanedbatelné míře dochází buď pokud se pohybujeme velkou rychlostí, anebo pokud se nacházíme v silném gravitačním poli. V případě černých děr se tedy jedná o druhou variantu, kdy vzdálený pozorovatel sledující hodiny hozené do černé díry vidí, že tyto hodiny se oproti hodinám, které má u sebe, viditelně zpožďují. Tento jev byl prakticky ověřen i v pozemských podmínkách, kdy se pomocí páru velmi přesných cesiových hodin zjistilo, že v nížinách plyne čas pomaleji než na horách. Samozřejmě relativně. Rozdíl je to tak minimální, že si ho člověk nemá šanci všimnout.“
Jak už jsme si řekli, v centru každé galaxie se pravděpodobně nachází supermasivní černá díra. Včetně galaxie naší, Mléčné dráhy. Jak byla tato černá díra objevena a co o ní víme?
„Ve středu naší galaxie se skutečně nachází masivní černá díra s velkou hmotností. Byla původně objevena jako rádiový zdroj označovaný jako Sagittarius A, ale později se zjistilo, že okolo toho zdroje obíhají velmi mladé hvězdy po eliptických drahách. Astronomové byli schopni za použití třetího Keplerova zákona zjistit hmotnost této černé díry – má okolo 4 milionů hmotností Slunce. Z jiných měření odhadli maximální oblast prostoru, ve které je tato hmota soustředěna. Vyplynulo z toho, že celá hmotnost černé díry je soustředěna v kouli o poloměru zhruba o velikosti oběžné dráhy Merkuru. Vznikla během evoluce galaxií postupným slučováním menších černých děr a vytvářením jakéhosi centra gravitační dominance, okolo kterého se později hvězdné ostrovy vytvořily.“
Laik by se asi zeptal: Když máme uprostřed galaxie černou díru, která pohlcuje hmotu kolem sebe, máme se obávat, že nakonec pohltí i nás?
„Určitě nám žádné nebezpečí nehrozí. Jednak je černá díra od nás 26 000 světelných let daleko a vzhledem k její velké hmotnosti máme také jistotu, že se z galaktického středu jen tak nedostane.“
Objevené černé díry se katalogizují stejně jako jiné vesmírné objekty, dostávají své číslo nebo nějaké jiné označení. Kolik takových kandidátů na černou díru je v současnosti astronomům známo?
„Pokud jde o stelární černé díry, tedy ty hvězdného původu, které jsou v naší galaxii, tak máme zhruba tři desítky kandidátů, kde je černá díra součástí nějakého dvojhvězdného systému. Ty dávají množství rentgenového záření. Vedle toho ale máme díky sledování změn jasnosti vzdálených hvězd indicie, že v galaxii se volně pohybuje i velké množství samostatných neviditelných malých objektů, které by eventuelně mohly být černými dírami. Ale přesná statistika, kolik z nich jsou opravdu černé díry a kolik jsou jiné typy objektů, zatím není k dispozici. Nejbližší známá černá díra je od nás ve vzdálenosti 1600 světelných let směrem ke středu galaxie, v souhvězdí Střelce, a jedná se o klasický dvojhvězdný systém – normální hvězda a černá díra.“
Existují nějaké odhady, kolik černých děr by mohlo být ve vesmíru?
„Jedním slovem mnoho. Můžeme říci, že v průměrné galaxii může žít okolo milionu malých černých děr, plus jedna obří. A v námi pozorované části vesmíru může být na 100 miliard galaxií. Čili černých děr je ve vesmíru opravdu plno, i když samozřejmě ne tolik, kolik je ve vesmíru hvězd.“
Černé díry, stejně jako hvězdy nebo jen obyčejná zrnka písku zkrátka nikdo nikdy nespočítá. Takový je vesmír – víme o něm sice hodně, ale nikdy nepoznáme všechna jeho tajemství. S tím se však badatelé jistě nespokojí a budou se dál snažit tato tajemství odhalovat. A tak bude stále o čem psát i povídat.
Vysíláno v Planetáriu č. 35/2010, 28. srpna - 3. září.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno. Repríza z Planetária č. 18/2009, vysílaného 2. - 8. května.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:50).
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.