Ústecké muzeum zveřejňuje na webu vzpomínky seniorů sepsané během stavu nouze

Texty a fotografie můžou lidé poslat i klasickou poštou. Většina jich ale zatím přišla v elektronické podobě.

Erika Lischke-Bahníková nosila v 50. letech kožíšek po odsunutých Němcích|foto: Muzeum města Ústí nad Labem

Zachycení vzpomínek je podle historika Martina Krska někdy i rodinná záležitost: „Někdy je to tak, že ty děti udělají rozhovor s tím svým předkem, a ten pak přepíšou a pošlou nám ho. Je to milé, protože nám k tomu třeba napíšou, že děkují za výzvu, díky které konečně dostali příležitost, například svou babičku, vyzpovídat.“

Z textů Martin Krsek vybírá zajímavé příběhy. Jako například ten od 80leté Ústečanky Eriky Lischke-Bahníkové o jejím kožíšku z 50. let.

„Ten kožich zůstal po odsunutých Němcích u jedné rodinné přítelkyně, ta Erice řekla, že kožich potřebuje větrat, jinak by se do něj mohli pustit moli. Já jsem ho tedy nenosila, já ho větrala… s vědomím, že není můj. Dělala jsem v něm ale velkou parádu. Nakonec ta odsunutá rodina, které se už v Německu dařilo lépe, vzkázala, ať si ho nechá.“

Na výzvu zareagovala i 87letá Hedwig Rothe, která teď žije v Německu. Narodila se a žila v Levíně na Litoměřicku.

Muzeum vyzvalo seniory, aby psali vzpomínky na to, co zažili|foto: Muzeum města Ústí nad Labem

„Popisuje, jak její bratři odcházeli před válkou do rodin ve vnitrozemí na tzv. handl, aby se naučili česky. A k nim zas přicházeli Češi naučit se německy. Tento předválečný příběh se nakonec provázal s tím dramatickým poválečným, kdy je jeden z těch českých chlapců hned v květnu 1945 přijel chránit, aby se nestali obětí nějaké odplaty,“ vypravuje historik Martin Krsek.

Vzpomínky pamětníků chce muzeum časem vydat i v tištěné podobě.