Tunguzka a Bodajbo

K Tunguzce se první vědecká výprava dostala až 19 let po ničivém výbuchu. Mohly za to události v Rusku a také neschůdný terén. Ani na místo pádu meteoritu u města Bodajbo zatím podle všeho nevyrazila žádná expedice. Irkutští vědci totiž nemají dost prostředků na zaplacení vrtulníku, bez jehož pomoci se do oblasti dopadu tělesa prakticky není možné dostat. I když se dá předpokládat, že se nějaká výprava na místo dopadu vydá dřív než za 19 let, problémy s putováním tajgou bude mít dost podobné jako v roce 1927 Leonid Kulik na Podkamenné Tunguzce. Tajga je prostě tajga. Vědí to i ondřejovští astronomové Pavel Spurný a Jiří Borovička, kteří místo tunguzské katastrofy navštívili v roce 1996. A jak to na Tunguzce vypadá dnes?

Spurný: V tajze dost často hoří, takže už i ten les, který vyrostl těsně po katastrofě je v některých místech nahrazen dalším, novým. Celá oblast, která byla tenkrát zasažena má rozlohu asi 2200 km2; je tedy dost veliká. Z pozemního průzkumu na místě je možné určit množství energie, která se uvolnila při vlastním výbuchu tělesa, k němuž došlo asi 8,5 kilometru nad zemským povrchem. Ta celková energie je asi tisíckrát větší, než byla energie první atomové bomby, svržené na Hirošimu. Byl to opravdu velice mohutný jev. Projevy vlastního výbuchu byly pozorovatelné v celé obrovské oblasti střední Sibiře i na místech tisíce kilometrů vzdálených od epicentra. K události došlo krátce po východu Slunce; bylo to 30. června roku 1908, v 7 hodin a 15 minut místního času. Od východu a nebo snad mírně od jihovýchodu se nad Sibiří začalo pohybovat obrovské zářící těleso, které letělo poměrně dlouho, až se dostalo do oblasti Podkamenné Tunguzky, poblíž městečka Vanavara. Asi 90 kilometrů severozápadně od něj došlo k mohutné nadzemní explozi, při níž se těleso roztrhlo a tlaková vlna, která vznikla výbuchem, způsobila rozsáhlou devastaci zemského povrchu. Od doby, kdy se na místo prvně dostal profesor Kulik přijelo do oblasti Podkamenné Tunguzky mnoho vědeckých expedic. Ty se především pokoušely najít nějaký zbytek původního tělesa. Stále však bylo jistější, že při explozi došlo ke skutečně totálnímu rozpadu tělesa, z něhož pravděpodobně vůbec žádný hmotnější kus výbuch nepřežil; prakticky celé těleso se rozprášilo. Mám-li to ale říci podle svého vlastního pocitu člověka, který tu oblast viděl - tu obrovskou nedostupnost a nepřehlednost tajgy, plné močálů, rozhodně bych za to ruku do ohně nestrčil, že na zemský povrch nemohlo vůbec nic dopadnout. Podle mně je celá ta oblast ještě i dnes prozkoumatelná jen částečně.

Jak vypadalo místo tunguzské katastrofy v roce 1927, kdy tam dorazil profesor Kulik?

Borovička: Nejnápadnějším jevem byl vykácený les. Byly tam ohromné rozlohy padlých stromů, přičemž všechny kmeny v daném místě ležely vždy rovnoběžně jedním směrem. Když se potom zmapovala celá oblast, tak se ukázalo, že padlé stromy leží vlastně radiálně, ve směru od centra výbuchu. Jenom malá část stromů v zasažené oblasti přežila. Paradoxně přímo uprostřed, v samotném epicentru zůstala řada stromů stát, byla však zbavena větví a také mrtvá. Začalo se jim pak říkat "telegrafní sloupy". To, že zůstaly stát bylo způsobeno tím, že tlaková vlna na ně šla přímo shora, utrhala jim větve, ale samotné kmeny pokáceny nebyly. Samozřejmě po těch 19 letech, kdy do oblasti přijel Kulik, rostly už všude mladé stromy, staré maximálně těch 15-20 let. Celá oblast byla nicméně pořád velmi pustá a ty pokácené stromy byly velmi nápadné. Některé tam jsou vidět ještě i dnes, i když už nejsou zdaleka tak nápadné jako kdysi. Všude okolo je poměrně vzrostlý les a ty padlé kmeny jsou porostlé lišejníky a trávou a pomalu se rozpadají. Kupodivu tam dosud stojí i některé ty "telegrafní sloupy" a i po té době se zdají být téměř ve stejném stavu jako po katastrofě. Co leží na zemi, to podléhá rychle zkáze, protože tam je sníh, vlhko a samozřejmě rostlinstvo. Stromy, které zůstaly stát, však zjevně tak rychle nepodléhají; pokud je samozřejmě nezasáhne nějaký požár a nebo je nevyvrátí silný vítr. Sibiř vám nabídne skutečně nezapomenutelný pocit, nesrovnatelný s tím, co známe ze střední Evropy. Je to naprostá pustina, neosídlená oblast; nejbližší vesnice je třeba 100 kilometrů daleko, všude jen čistá, panenská příroda. Člověk musí hlavně dávat pozor, aby se neztratil. Orientace je tam obtížná. Když se vydáte náhodným směrem, je téměř jisté, že za chvíli narazíte na bažinu, na močál a nebo na nepřekonatelnou řeku. Je třeba mít s sebou vždy místního průvodce, který se aspoň trošku vyzná.

Oblast zasažená výbuchem tunguzského tělesa měřila v průměru několik desítek kilometrů. Kdyby se něco podobného stalo třeba nad stotisícovým městem, byly by ty následky skutečně asi velmi tragické.

Spurný: V případě střetu Země s tělesem této velikosti a s projevy podobného rozsahu můžeme už mluvit přímo o lokální katastrofě. Nejenom to město by špatně dopadlo, ale určitě i celé jeho široké okolí. Bylo to opravdu štěstí, že se Země střetla s oním tělesem právě tak, že epicentrum bylo na střední Sibiři. Vanavara je správní středisko tzv. Evenské autonomní oblasti. Ta má rozlohu asi desetkrát větší než Česká republika, asi něco kolem 800 000 kilometrů čtverečních. V celé této oblasti přitom žije jen 12 000 obyvatel. Z toho je vidět, že i dnes je tam hustota zalidnění opravdu minimální; dokonce se šprýmuje, že je tam daleko větší hustota medvědů, než lidí. Pokud jde o to, jak moc bychom se měli bát podobných katastrof v obydlených oblastech - pochopitelně je možné na základě rozličných statistických studií takové nebezpečí odhadnout. Dá se říci, že perioda střetu tělesa o velikosti toho tunguzského s naší Zemí je tak jednou za 100-250 let. Obydlená část zeměkoule zabírá pouze asi 2 % jejího povrchu, a tak pravděpodobnost, že by k podobné srážce došlo nad nějakým obydleným územím, je asi jednou za nějakých 10-15 tisíc let. Ale může se stát, že třeba ani v nejbližších 20 tisících let k ničemu takovému nedojde. Existují samozřejmě i mnohá tělesa menších rozměrů, než bylo to tunguzské; ta sice nemusí způsobit přímo katastrofu, ale mohou třeba spadnout na nějaké obydlí a způsobit i vážné zranění nebo dokonce úmrtí osob.

Ještě o jedné věci nebyla řeč. Stále tu hovoříme o "tělese", "objektu" a nebo "meteoritu". Jenže byl tunguzský meteorit opravdu meteorit? Kazancevovu "hypotézu" o havarované kosmické lodi už dávno nikdo nebere vážně. A. C. Clarke tvrdí, že mohlo jít o kometu, složenou převážně z ledu. Jsou i desítky dalších teorií. Podle jedné docela čerstvé prý vůbec nešlo o těleso z vesmíru, ale o výbuch plynu, metanu, který z podzemí uvolnilo slabší zemětřesení. Plyn unikl do atmosféry a dostal se do kontaktu s kyslíkem. Pak stačila jiskra statické elektřiny a mrak plynu vybuchl a proměnil se v ohnivou kouli. Věřte tomu nebo ne, ale podobné věci se občas stávají; nikdy ale v takovém měřítku jak by tomu muselo být na Podkamenné Tunguzce. Proti plynové teorii mluví zejména výpovědi hodnověrných svědků události. Ohnivé těleso totiž opravdu dost dlouho letělo, než se dostalo na místo katastrofy. Oč tedy šlo? Na to jsme se zeptali i dalšího z našich známých astronomů, Zdeňka Ceplechy.

Ceplecha: Velikost tělesa se dá odhadnout z energie, kterou uvolnilo - za předpokladu, že známe účinnost uvolňování energie. Můžeme se přitom opřít o výsledky, získané při zkouškách atomových pum. Podle těchto odhadů se zdá, že tunguzské těleso mělo průměr asi 60-90 metrů. Před vstupem do ovzduší, samozřejmě. Musíte si uvědomit, že i kosmické smítko o velikosti pouhé špendlíkové hlavičky má při své rychlosti energii jako rozjetý nákladní automobil. A teď si představte, co se může stát u tělesa o rozměru nějakých 60 metrů. Nezapomeňte, že naše ovzduší je ta ochrana, kterou máme. Ostatní tělesa naší sluneční soustavy jsou děravá doslova jako ementálský sýr, i tělesa menších rozměrů tam všude dopadají přímo na povrch, kdežto nás ochrání naše ovzduší. Těleso, které do něj vniká se postupně zbrzdí; kromě toho se také přenosem energie ohřívá, vypařuje se a velmi rychle ubývá na velikosti. Může se snadno stát, že nakonec vybuchne. Některé meteority vybuchnou tehdy, když se dostanou hodně hluboko do vzduchu, dejme tomu 20 kilometrů a níže. Abyste si představili, jak rychle takové těleso ubývá, dám vám příklad. Uděláte si sněhovou kouli a hodíte ji do vařící vody; a ona v té vařící vodě ubývá takovým tempem, že vám jí začne být líto, a tak ji vytáhnete. A to co vytáhnete, to je právě ten zbytek, který už se zabrzdil v ovzduší a teď padá na povrch Země úplně pomalu, jako meteorit.

Takže tunguzský meteorit mohla být třeba i jakási obrovitá ledová koule?

Ceplecha: Ledová koule je velmi málo pravděpodobná. Pak by asi všechny ty procesy, o nichž byla řeč nastaly ve větších výškách a těleso by se nedostalo tak nízko. Je mnohem pravděpodobnější, že to bylo docela "obyčejné" kamenné těleso, které proniklo tak hluboko do atmosféry, že nakonec pod vším tím tlakem došlo k jeho roztržení.

Logo|foto:Český rozhlas

Jenom několik párků zdálo se nevšímati si zkázy

Všechno jsou to ovšem jen teorie. K tomu, abychom si byli jisti, je třeba najít alespoň jeden jediný úlomek tunguzského meteoritu. A k tomu bohužel dodnes nedošlo.

Spurný: Jak už jsem říkal, ruku do ohně bych za to nedal, že tam žádný úlomek být nemůže. Ale přeci jen - většina indicií nasvědčuje tomu, že asi doopravdy k pádu žádného většího zbytku původního tělesa na zemský povrch nedošlo. Dělaly se samozřejmě různé sondáže do zdejších bažin a musím říct, že tu byla vykonána obdivuhodná práce. To si člověk dokáže představit jen přímo na místě, jak obtížné tu panují podmínky třeba z klimatického hlediska. Mohu vám také říct, co jsem poznal na vlastní kůži: že totiž největší šelmou s jakou jsem se kdy setkal, je komár. To je doopravdy mnohdy až k zbláznění. Ale chtěl jsem mluvit hlavně o tom, jaké obrovské úsilí a překážky museli překonat ti, kteří na Tunguzce své výzkumy prováděli. Neustále jsem byl v obdivu nad tím, co práce tam bylo vykonáno a jaké obrovské území bylo doopravdy pečlivě prozkoumáno. Na té ploše asi 2200 km2 bylo dokonale zmapováno na desetitisíce padlých stromů, u každého byla přesně určena lokalizace, směr, jakým ležel, tzn. jeho azimut a dělala se i spousta výkopových prací. A to všechno skutečně primitivními prostředky. Bylo to pro ty lidi obrovské úsilí a obrovské odříkání. Šlo o typický projev klasické ruské odolnosti a nátury.

Ani ta však neslavila úspěch. Vůbec nic se nenašlo.

Spurný: Skutečně nic.Přitom při pohledu svrchu je vidět, že se v té oblasti vyskytuje spousta kráterů, zalitých vodou. A vědci si říkali, že je to jasné; tady budou zbytky meteoritu! Jenže jak se později ukázalo, krátery jsou v tajze zcela běžným útvarem. Souvisí to s tím, že v celé oblasti je trvale zmrzlá půda; ať píchnete klackem do země kdekoliv, určitě narazíte na tvrdo. Krátery jsou projevem věčně zmrzlé půdy, toho jak vždycky v létě postupně odtává a v zimě mrzne. Když se tam později kopalo, zjistilo se, že v těch kruhových kráterech vůbec nic není. Všechny jsou bez jakékoliv příměsi cizího materiálu. Jen jedinkrát se tu něco našlo, a to je docela zajímavá historka. Už na několikáté expedici Kulik s profesorem Krinovem nasbírali vzorky z té oblasti a když pak udělali laboratorní rozbor, najednou zjistili, že ve vzorcích jsou příměsi železa, a to železa meteoritického. Až později se bohužel přišlo na to, že se jim v laboratoři ke vzorkům z Tunguzky přimíchaly vzorky z pádu sichote-alinského meteoritu. To byl další obrovský úkaz, k němuž došlo v roce 1947 nad ostrovem Sachalin; tady šlo o typický železný meteorit. Našly se z něj tuny materiálu. Vinou záměny vzorků pak bohužel hned několik expedic hledalo na Tunguzce železný meteorit. Samozřejmě marně, byl to omyl.

Logo|foto:Český rozhlas

A slovo na závěr?

Borovička: Jednou částí našeho poznání je samozřejmě návštěva místa katastrofy. Tam jsme si hlavně udělali představu o rozsahu celého jevu. Člověk by potřeboval týdny, než by zničené území prochodil. Máme samozřejmě závěry z odborné literatury, víme co zjistily různé vědecké expedice i teoretici. Vyplývá z toho pro nás, že nesmíme podceňovat vesmír a kosmická tělesa, která létají nad naší hlavou. Našim vědeckým zájmem je studovat tato tělesa; zjistit o nich všechny zásadní údaje a snažit se poznat a objasnit procesy, které doprovázejí jejich průnik atmosférou. Tunguzské události nás utvrzují v tom, že to skutečně může mít význam i pro obyčejné lidi, nejen pro vědce.

A tak doufejme, že na místo předpokládaného dopadu velkého meteoritu u sibiřského města Bodajbo doputují odborníci dřív, než za dvacet let - jako Kulik na Tunguzku. Snad tam i něco najdou.

Frederik Velinský
Ilustrace pocházejí ze spisu astronoma Camilla Flammariona Konec světa, poprvé vydaného v roce 1893.

Dodatky pro ty, kteří chtějí vědět víc:

Americké družice detekovaly bolid nad Sibiří 24. září 2002 v 16 hod., 48 min. a 56 sec. světového času. V té době se nacházel ve výšce 62 km nad terénem na 57,91° s.š. a 112,90° v.d. Trasa jeho letu byla sledována v délce 30 kilometrů až k 58,21° s.š. a 113,46° v.d., dál citlivost satelitů nesahala. Těleso tedy nebylo sledováno až do okamžiku předpokládaného pádu, k němuž došlo někde poblíž sibiřského města Bodajbo. Z ruské strany zatím nejsou žádné oficiální informace k dispozici.

O tunguzském meteoritu jsou roztroušeny více i méně kritické informace zejména v záhadologické literatuře. Je ovšem třeba brát je s rezervou a přistupovat k nim obezřetně. V roce 1982 vyšla v edici Stopy, fakta, svědectví pražského nakladatelství Panorama kniha Borise I. Vronského, nazvaná lákavě Tajemství tunguzského meteoritu. Najdete v ní zajímavé informace i pár jinde nepublikovaných fotografií. Od překladatele by však bylo poctivé, kdyby knize, vydané roku 1977 moskevským nakladatelstvím Mysl, ponechal její původní název: Tropoj Kulika, tedy Kulikovou cestou. Jde totiž spíše o cestopis, než o nějakou odbornou práci. Je ovšem pravda, že knížka s takovým názvem by se u nás prodávala podstatně hůř.