Tranzitologie: od režimu k režimu a zase zpátky

20. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Demonstrace na Národní třídě - lidé zapalují svíčky

Nedávno jsme slavili výročí poměrně důležitých událostí. Obě se staly 17. listopadu, obě byly ve znamení nesouhlasu se systémem, ta druhá pak přímo vedla k jeho svržení.

Tradičně se tomuto svržení říká Sametová revoluce. Pokud ovšem odhlédneme od tradice a zkusíme se na věc podívat pokud možno s odstupem a vědecky, možná si ten název trochu zkomplikujeme… Pojďme na to.

Režimy a tranzice

Sametová revoluce, listopad 1989, Václavské náměstí

Je zřejmé, že je-li řeč o politickém systému, ponoříme se do hlubokých vod politologie. A tam najdeme typologii států; jednou z těch typologií je určení podle režimu. Režim, z francouzského „régime“, znamená vlastně jen způsob vlády a rozeznáváme tři: na jedné straně demokracie, na druhé straně totalita – a někde mezi nimi pak autoritářské režimy.

Když se pak v politologii ponoříme ještě hlouběji, najdeme tam, vedle mnoha dalších disciplín, i tranzitologii. A teď už se nám to začne trochu zamotávat: velmi častá definice tranzitologie zní, že se zabývá přechodem k demokracii. To je ovšem jen půlka pravdy a souvisí to s demokratickým prostředím, ve kterém se tranzitologie rozvíjí. Ve skutečnosti ovšem se tahle disciplína zabývá obecně jakoukoliv změnou režimu, to znamená nejen směrem k demokracii, ale taky třeba k autoritářskému režimu či dokonce k totalitě.

Sametová revoluce: 17. listopad 1989

V úporné snaze politologů působit maximálně exaktně vytvořili tito učenci celou plejádu systémů, popisujících konkrétní typy tranzic, neboli přechodů k novým režimům. Abychom se v tom aspoň trochu zorientovali, přidržíme se zásady, že „méně je někdy více“, tzn. osekáme ockhamovskou břitvou všechny ty systémy a zůstane nám ten nejjednodušší, nejúspornější – a dost možná i nejelegantnější. Ten systém vytvořili začátkem 90. let Terry Karlová a Phillipe Schmitter.

Aktéři a strategie

17. listopad 1989, Národní třída v Praze

Tahle dvojice usoudila, že všechny změny režimů jsou výslednicí dvou proměnných: za prvé tu jsou aktéři, za druhé pak jejich strategie. Co se aktérů týče, těmi je buď elita, ti nahoře, nebo masa, ti dole. Strategie jsou pak definovány opět jednoduše: buď se jedná o kompromis mezi elitou a masou, nebo o jednostranné použití síly. Možnými vztahy mezi aktéry a jejich strategiemi se pak dostáváme k právě čtyřem typům změn:

Čtěte také

Když změnu režimu prosadí elita, a sice silou, pak je to tzv. vnucení. To jsou takové ty puče generálů v banánových republikách a tak. Pokud změnu režimu prosadí elita na základě kompromisu, přijatelného i pro masy a kontraelitu, pak se jedná o pakt elit. Tzn. že lídři systému se domluví s lídry mas. I když to zní nezvykle, tenhle model se dá vcelku bez problémů uplatnit na některé země východního bloku v roce 1989. A ponechávám na posluchačích, zda jim to pasuje i na případ Československa.

Listopad 1989_sametová revoluce

Zbývají nám ještě dvě změny režimů, a sice takové, kde je hybatelem změn masa. Pokud se rozhodne pro kompromis, tzn. přesvědčí elity, pak se to jmenuje reforma. Ovšem pokud se masa uchýlí k násilí, tehdy je to revoluce. To je taková ta střelba v ulicích, lynčování establishmentu a tak podobně. Vidět to bylo třeba v Rumunsku. Protože v Československu se, naštěstí, nestřílelo, pak užití pojmu „revoluce“ dovoluje opravdu jen to adjektivum Sametová, přičemž se slovem revoluce se jedná o ukázkový oxymóron, tedy protimluv. A proto je to tak hezké. Ostatně, v té nelogičnosti a nejasnosti se dá, s trochou cynismu, spatřovat jakýsi lingvistický symbol.

autoři: Adam Vidner , frv
Spustit audio

Související