Tomio Okamura - mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří

Český rozhlas Sever Vám přeje příjemný poslech!

Níže naleznete také přepis celého rozhovoru...

Slávka Brádlová, moderátorka: Toho dnešního hosta ve vysílání Českého rozhlasu Sever zkusím pozdravit, doufám, že se neztrapním, koničiva.

Tomio Okamura, tiskový mluvčí AČCKA: /Nesrozumitelné, mluveno japonsky/.

Slávka Brádlová, moderátorka: Tak, ale slibuju posluchačům, že všechno ostatní už se bude odehrávat v češtině, protože já bych si také z japonštiny na mnoho dalšího netroufla. Hostem ve vysílání Českého rozhlasu Sever je dnes Tomio Okamura.

písnička

Slávka Brádlová, moderátorka: Tomio Okamura je hostem ve vysílání Českého rozhlasu Sever, já myslím, že vy jste hodně známý, těžko teď vyjmenovat všechny ty role, které vlastně máte, protože máte vlastní podnikání v několika oborech, dobrovolnicky pracujete pro Asociaci českých cestovních kanceláří, jste vlastně takovou, dá se říci, dnes ikonou toho cestovního ruchu a také se samozřejmě ví, že máte napůl kořeny v Japonsku, napůl tady v Čechách. Po čem se vám stýská v České republice z toho japonského a naopak, po čem se vám v Japonsku stýská tady z Čech?

Tomio Okamura, tiskový mluvčí AČCKA: Tak, když jsem žil v Japonsku, tak musím říct, že se mi nejvíc stýskalo po českým jídle. Já to má takový jednoduchý, víte, ono to jídlo prostě, jak musíte jíst třikrát denně a pít, tak já jsem myslel, že třeba mi původně ani tak na nějakých knedlících nelpím a na nějaké svíčkové, což jako nelpím, ale když jste v tom Japonsku dlouho, tak najednou po takových třech, čtyřech měsících na to dostanete strašnou chuť. A pak se jakoby jí už nemůžete zbavit, jo, takže to když jsem žil dlouho v Japonsku, tak skutečně to byl problém. A v Čechách naštěstí, protože tady mám přísun japonského jídla, takže o tom to není, japonsky, protože mám spoustu japonských zaměstnanců, tak také mi není smutno, takže spíš, co mě jako mrzí a je mi trošku smutno, je takové, jak se tady lidi k sobě chovají, protože v Japonsku ti lidé jsou mnohem milejší, usmívají se na sebe, pomůžou si, tady se mi stává, že se často nezdraví, neusmějou se, závidí si, nepřejí si. A tady bych si přál, aby to bylo lepší, srdečnější, abychom k sobě byli milejší, a to by mi udělalo skutečně největší radost.

Slávka Brádlová, moderátorka: Když se dnes budete tak trošku ohlížet, i když působíte dojmem člověka, který raději kouká do budoucna dál, přesto zkuste maličko vrátit se k těm začátkům. Dokážete dnes už vyhodnotit, jaký tam byl poměr práce, štěstí, taky třeba invence nápadu?

Tomio Okamura, tiskový mluvčí AČCKA: Nejdůležitější je, a to mě naučil vždycky můj tatínek, to je vlastně typická taková nauka z toho zenbuddhismu, že člověk musí věřit svý každodenní trpělivý práci. V Japonsku vám ostatně nic jiného nezbývá. Tam byl kapitalismus vždycky a žádní tuneláři tam nejsou ani nějaké jiné nesystémové možnosti zbohatnutí, to znamená, věřím tomu, že každodenní trpělivá drobná práce může přinést úspěch. A věřte mi, že větší nebo menší štěstí se většinou dostaví, ten svět je v tomhle tom spravedlivý a potom je vždycky potřeba hodně snít. Nebát se snít, i když jsme dospělí lidi, zasnít se. Já jsem to dřív dělával tak, že jsem si vždycky nechal papírek s tužkou vedle postele, protože asi se to stává většině z vás, také jako mně, že sníte, najednou se vzbudíte a celý sen zapomenete. A já, protože jsem snil vždycky o spoustě velkých věcí, co jsem chtěl všechno dokázat a co by se mi líbilo třeba v soukromém životě, tak abych to nezapomněl, tak jsem si to napsal. A potom právě jsem se snažil, abych to nějak dotáhl. A v tomhle tom je důležité to aspoň zkusit. To je skutečně takový můj návod, taková moje zkušenost, aspoň to zkuste ty svoje sny, protože pak si odškrtnete třeba, že jsem to zkusil a nešlo to a už se tím nebudete trápit, prostě na to nemáme, prostě to nešlo. No, nejsme všemohoucí, ale nejhorší je to nezkusit a pak toho litovat. Pak toho litovat třeba ve stáří nebo když už to nejde, ježíš, já jsem to měl zkusit. Já jsem to měl zkusit a teď už to nejde, škoda. To je podle mě horší, takže kdo má jakýkoliv sen, přání a v jakémkoliv věku, pojďme to zkusit. Pojďme to zkusit a podle mě bude nám pak trošku líp. Tak jestli se ptáte potom na ty podnikatelské nápady, tak k tomu už chce trošku talent, nebo si ho vypěstovat tím, že má člověk oči otevřené, chodí, zajímá se opravdu i z médií i na různých setkáních o zkušenosti jiných, snaží se od nich přiučit, jak to dělají, takhle je to v jakémkoliv životním oboru. Najednou si začne dělat zkušenosti a svůj vlastní názor na tu věc, to znamená, rozhodně ta invence nebo ten nápad, to by byla náhoda, aby přišla jenom tím, že nás osvítí múza, jo. Mnohem větší pravděpodobnost je v tom, když skutečně se díváme, je to podle mě, i co se týče vztahů. Je potřeba se dívat okolo, srovnávat si  a pak si prostě dobře vybrat. Mějte oči otevřeně, buďme vstřícní k sobě, buďme otevření, a to vždycky přináší nějaké ovoce.

písnička

Slávka Brádlová, moderátorka: Společnost vám dělá Český rozhlas Sever, společnost vám dnes dělá vzácný host, pan Tomio Okamura, a pojďme se teď podívat na odkaz od maminky, protože trpělivá práce, sám jste to charakterizoval jako vlastně odkaz tatínkův. Maminka je věřící katolička a svůj vliv bezpochyby měla taky, protože vaše aktivity v oblasti charity jsou poměrně rozsáhlé, možná rozsáhlejší než bývá u nás zvykem.

Tomio Okamura, tiskový mluvčí AČCKA: Pravdou je, že tatínek, ten mě naučil tomu tvrdému přístupu k životu, to znamená, to je to heslo, které já razím, že závist zdržuje, že prostě od těch, co něco mají a jsou úspěšní, se pojďme rychle přiučit, abych se rychle přiučil, podíval se, jak to dělají, eventuálně je předehnal, ale nikdy nezávidět. Závist brzdí, zdržuje. Také to mě ještě naučil tatínek, že život nesmíme promarnit, že je velmi krátký, že jsme prostě jeden člověk mezi šesti miliardami během několika tisíciletí v nekonečném vesmíru, takže skutečně jsme jenom kapkou v obrovském moři a čas běží. Od maminky jsem se zase naučil to, že člověk má mít ohled k druhým, má vždycky se snažit víc dávat, než brát, snažit se pomáhat, protože až nám jednou bude špatně, tak potom každý najednou žádá pomoc, čeká, že mu někdo pomůže, ale dokud mu bylo dobře, tak to málokoho napadne. Takže proto říkám, že je lepší se snažit pomoct už ve fázi, kdy je nám dobře, a potom byť možná naivně, ale máme aspoň právo doufat na to, že nám někdo pomůže, až nám  bude špatně. Ale kdybychom takhle to udělali všichni, tak nám skutečně pak někdo pomůže. A co se týče maminky, právě to mi víceméně zdůrazňovali oba dva rodiče, vždycky víc té společnosti dávej, než ber. A myslím, že to je názor, který mi hodně pomohl z toho pohledu, že jsem napůl, napůl Japonec, napůl Čech, hodně se mi vysmívali v dětství a v Japonsku, že jsem cizinec, že nemám červené vlasy, jsem moc bílý na ně a velký také, v Čechách zase do různých Vietnamců, Číňanů a podobně, tak mě to hodně trápilo. Navíc jsem tady část dětství ještě vyrůstal v dětském domově a je to takový všeobecný návod, který bych chtěl říci všem vůbec menšinám v Čechách, já tady zaznamenávám, že některé menšiny si pořád stěžují na to, že je někdo diskriminuje, že se k nim chováme nehezky, prostě si pořád na něco stěžují, ale já jsem zažíval to samé, že jsem byl odstrkován, ale zjistil jsem, že jediný návod, jak nad tou majoritní společností zvítězit, je to, že jí ukážeme, že jí víc dáváme, než bereme, proto moje rada je univerzální, choďte do školy, pracujte, odvádějte daně, snažte se udělat pro tu společnost, aby to viděli všichni ti majoritní Češi, že jsme něčím přínosem, a od té doby, co jsem začal pracovat a vlastně se snažit, tak jsem se s žádnou segregací nebo diskriminací v životě nesetkal. Já si myslím, že Češi vůbec nejsou rasistický národ, naopak si myslím, že jsou neskutečně otevřený národ, protože v jakým jiným národu by mohl být ministr vlády člověk, který nemá ani české občanství ani neumí česky dokonce, mluví cizím jazykem, takže Češi jsou velmi otevřený národ, vlastně jim to vůbec nevadí, ale co vadí každému, ať je to běloch nebo Rom nebo Japonec, co může vadit, je, když někdo třeba o té společnosti víc bere, než dává. A není to nic o diskriminaci ani o ničem jiném. Já si to můžu dovolit říct, protože jsem sám napůl, takže mě z žádného rasismu nikdo samozřejmě nemůže obvinit, to by skutečně bylo velmi tedy opovážlivé, protože sám jsem to celé dětství zažíval, takže já říkám, ten nejlepší návod na to přestat být diskriminován, pracovat, chodit do školy, ukázat majoritní společnosti, že jsme přínosem a nikoliv přítěží. Nad majoritou se jinak vyhrát nedá, ta majorita bude vždycky a její názor bude vždycky ten hlavní.

písnička

Slávka Brádlová, moderátorka: Tím hostem je dnes pan Tomio Okamura. Je čas na takovou závěrečnou otázku. Nejsilnější zážitky z vašeho života, bylo by jich asi hodně, asi bych volila přijetí u japonského císaře, protože společensky je to projev takového uznání vaší práci, že těžko hledat už potom něco výš.

Tomio Okamura, tiskový mluvčí AČCKA: Tak, pro mě to zdaleka vrchol nebyl, musím říct, protože já nemám vrcholy ani setkávání s významnými lidmi, ani si nahrabat peníze, to jsou věci, které mě nezajímají, mě zajímaví věci, které si nemůžu koupit. Já mám vlastně v životě, když jsem nad tím tuhle přemýšlel, já jsem totiž teďka napsal knížku, vyjde v polovině dubna mimochodem, jmenuje se Český sen, předem můžu říct, že je to dvojznačné, je to i taková sonda do reality, řekl bych ne úplně pozitivní, ale i ta pozitivní stránka života. A víte, já jsem měl takové čtyři zásadní okamžiky. Za prvé, když mi bylo pět let, tak když jsem si šel poprvé v Japonsku sám něco koupit do blízké samoobsluhy, tak mi u pokladny řekla prodavačka, jak to, že umíš japonsky jako Japonec, když nejsi Japonec? A tam jsem si poprvé v těch pěti letech jako malej capart uvědomil, že jsem jinej než ostatní, že vypadám jinak. Dalším okamžikem bylo, když jsem se dostal do dětského domova v České republice v šesti letech, protože maminka se musela vrátit z Japonska a byla hospitalizována na psychiatrii dlouhodobě, a tam jsem zažil šikanu. Když mi přicházely dopisy, tak mi ho vždycky starší kluci vzali, musel jsem si nechat od nich nafackovat, aby mi ho vrátili, a tam jsem zjistil, že nejenom že jsem jinej, ale že jsem sám. Všechno si musím zařídit a vybudovat sám. Tím třetím okamžikem bylo to, když mě v jednadvaceti letech, když jsem přijel do České republiky, že tady budu žít, tak mě kouslo klíště a dostal jsem boreliózu a zánět mozkových blan najednou a skončil jsem čtrnáct dní v bezvědomí a celkem šest týdnů na kapačkách. A tam jsem si uvědomil, když jsem viděl i ty nemocný lidi okolo, že náš život může kdykoliv skončit, ze dne na den. Proto je potřeba ho žít, pokud možno, dobře, naplno, nepromarnit čas a s čistým svědomím, abychom to kdykoliv mohli zúčtovat vůči třeba svému svědomí. Život může kdykoliv skončit. Je potřeba jet prostě naplno. A posledním okamžikem bylo, když jsem obletěl zeměkouli poprvé, jak je zeměkoule hrozně malá. A že prostě je potřeba se snažit o to, aby nám tady bylo lépe, abychom se chovali lépe, byli ohleduplnější, víc si pomáhali, protože jestli bude někde na světě nějaký konflikt, nějaký velký válečný konflikt, tak to skutečně zasáhne nás všechny. Já jsem to pochopil, když jsem tu zeměkouli obletěl deset hodin, deset hodin, deset hodin, obrazně řečeno a najednou jste na tom místě, z kterého jste vyletěl. Je to neuvěřitelně malá ta zeměkoule. Takže to jsou takové čtyři okamžiky, které mě zásadně ovlivnily, a to ostatní, to už jsou spíš takové další a další malé zkušenosti.

Slávka Brádlová, moderátorka: /Nesrozumitelné, mluveno japonsky/.

Tomio Okamura, tiskový mluvčí AČCKA: /Nesrozumitelné, mluveno japonsky/.

písnička

Slávka Brádlová, moderátorka: Dnešním hostem ve vysílání Českého rozhlasu Sever byl pan Tomio Okamura. Díky za váš čas, za zajímavé vyprávění, kéž bychom si z toho něco zapamatovali a druhé kéž bychom se podle toho alespoň občas chovali. Díky a hezký den.

Tomio Okamura, tiskový mluvčí AČCKA: Hezký den do severních Čech.