Skopové maso je málo tučné, obsahuje hodně bílkovin, minerálů i vitamínu B. Přesto se na českém jídelníčku vyskytuje zřídka

Rozdíl mezi jehněčím a skopovým masem je ve stáří zvířete. Jehněčí je ideálně ze zvířete starého do osmi týdnů, některé prameny uvádějí i do tří měsíců, skopové ze staršího. Mladé jehněčí maso je světlé barvy a věkem tmavne. Totéž platí u skopového - čím červenější, tím starší. Nejchutnější maso je prý ze zvířete starého jeden a půl roku. Šéfkuchař Jarolím Jakl dokonce tvrdí, že skopové maso chutná nejvíce v zimních měsících, jehněčí naopak v měsících jarních.

Co se skopovým a jehněčím masem v kuchyni? Jehněčí se upravuje podobně jako telecí nebo drůbeží maso, převážně se ale peče v hodně rozpálené troubě. U skopového záleží na tom, do jaké kategorie masa patří. Ta se dělí podle jakosti do tří základních skupin: do první skupiny patří kýta a hřbet, do druhé skupiny se řadí plec a v té třetí jsou krk, žebro a hrudí. Kýta a hřbet jsou vhodné na minutky, ostatní jakosti k dušení.

Před kuchyňskou úpravou pečlivě odstraňte tuk, u dobře vyzrálého masa by s tím neměl být žádný problém. Jedno doporučení šéfkuchaře Jaromíra Jakla na závěr: skopové i jehněčí se zásadně podává teplé.