Schengen a základní svobody Evropské unie

Tuto základní charakteristiku můžeme najít ve všech příručkách o Evropské unii. Pokud se nějaký fakt stane náplní příruček, obvykle bývá považován za samozřejmý, snad až banální. Všichni pak jaksi automaticky počítají s tím, že skutečnost je právě taková, jak je vepsána do manuálu.

V případě čtyřech základních svobod Evropské unie to ale tak jednoduché rozhodně není. Pokud se zastavíme u schengenského prostoru, pro občana Rakouska je jistě zcela samozřejmé, že hranici s Německem může překračovat bez hraničních kontrol. S nemenší samozřejmostí pak bude volně cestovat do Švýcarska, protože i tato země se v příštím roce stane součástí schengenského prostoru. A naopak, Rakušan jistě nemá nic proti tomu, že do jeho země volně proudí Němci či Švýcaři.

Současné rozšíření tak zvaného prostoru bez hranic ale obyvatele země pod Alpami nadšením rozhodně nenaplňuje. Z posledního průzkumu vyplývá, že 58 procent Rakušanů s rozšířením Schengenu nesouhlasí a plné tři čtvrtiny občanů jsou přesvědčeny, že výsledkem bude nárůst kriminality. Tento postoj reflektují také někteří zemští hejtmani, kteří zrušení hraničních kontrol otevřeně odmítají, či to označují za předčasný krok.

Hlasité rakouské obavy nejsou ničím novým ani překvapivým. V podobné podobě přece zaznívaly už při samotném vstupu zemí bývalého východního bloku do Evropské unie v roce 2004. Velká většina původních členských států společenství pak zavedla lhůty, které je měly chránit před údajně hrozícím přílivem levné pracovní síly z Východu.

Nemusíme tedy být velkými znalci Evropské unie, abychom mohli konstatovat, že čtyři základní svobody nejen že v plné míře neplatí, ale pro Evropany ani nejsou nikterak samozřejmé. Podle řady symptomů se dokonce zdá, že obyvatelé řady starých členských zemí by se s nimi nejraději rozloučili, respektive jejich platnost omezili pouze na země původní evropské patnáctky.

Nenasvědčuje tomu jen opatrný postoj k rozšíření Schengenu, který prozrazuje nedůvěru vůči volnému pohybu osob. Volný pohyb pracovních sil je v tomto ohledu ještě markantnější, protože ve své úplnosti v rámci Unie neplatí. V posledních dnech přitom toto téma znovu rozvířily dva rozsudky Evropského soudního dvora v Lucemburku. Ten nejprve rozhodoval v kauze finského lodního dopravce Viking Line. Firma provozovala ztrátový trajekt, a tak ho chtěla raději zaregistrovat v Estonsku, protože estonským námořníkům by musela platit výrazně nižší mzdu, čímž by ušetřila na nákladech. Odbory tomu ale zabránily stávkou a spor doputoval až do Lucemburku. Soudní dvůr dal za pravdu odborářům.

Druhý případ se odehrál ve Švédsku. Lotyšská stavební firma Laval un Partneri tam získala zakázku na rekonstrukci jedné místní školy a svěřila ji lotyšským dělníkům. Podle evropských norem mají firmy zaměstnancům působícím v zahraničí vyplácet alespoň takový plat, který odpovídá minimální mzdě v zemi, ve které pracují. Ve Švédsku ale institut minimální mzdy neexistuje, platy jsou tam vypláceny podle kolektivních smluv. Firma Laval tak Lotyše platila podle mzdy obvyklé v Lotyšsku, nikoliv ve Švédsku. To se ale nelíbilo švédským odborářům, kteří začali podnik bojkotovat, takže jeho švédská pobočka zkrachovala. Soudní dvůr v Lucemburku ve svém rozsudku tentokrát odbory nepodpořil.

Oba dva výroky mohou přitom mít dalekosáhlý dopad pro aplikaci čtyřech základních svobod v Unii. Rozsudky, které budou pojímány jako precedenty, v podstatě říkají, že odbory mohou překazit firmám jejich záměr přestěhovat výrobu do levnější členské země v rámci Unie. Kdyby byl verdikt vynesen dřív, co všechno by to asi před pár lety způsobilo v Německu, jehož podniky ve velkém přesouvaly výrobu směrem na Východ? Na druhé straně ale mohou levnější východní firmy zaměstnávat na Západě své vlastní pracovníky za východní, nikoliv západní mzdy. Otevírá se tak pověstná představa polského instalatéra, který za levný peníz spravuje kapající vodovodní kohoutky v pařížských domácnostech.

Co z toho všeho vyplývá? Ve stejných dnech, kdy slavíme zrušení kontrol na našich hranicích, nám zmiňované kauzy připomínají, že naplňování čtyřech základních svobod není zdaleka samozřejmou ani jednoduchou věcí. Bylo by ale skutečně laciné, kdybychom hudrali na to, že se Rakušané zdráhají otevřít nám hranice a bojí se naší levnější konkurence. Až se totiž budou o plné uplatňování čtyřech základních svobod hlásit Bulhaři, Rumuni nebo třeba Srbové či dokonce Turci, většina Čechů bude zřejmě stejně podezřívavá, jako dnešní Rakušané či Francouzi.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .