Proč cestují úhoři z Ameriky do Evropy

V oceánu v hloubkách mezi 400 až 800 metry kladou úhoři svá vajíčka. Tato stvoření jsou v hloubkách kolem 250 metrů unášena Golfským proudem směrem na východ. Když dosáhnou šelfu u evropských břehů, už se podobají dospělým úhořům. Jakmile ucítí sladkou vodu, houfně se vydávají proti proudu řek. Mnozí samci zůstávají v dolním toku, samice však pokračují dál proti proudu. Některé se mohou dostat až do horských údolí Alp.

Samečkové stráví v řece jen tři roky, zato samičky v horním toku mohou žít až osm nebo devět let. Jejich pud vrátit se do moře je teď tak silný, že je-li třeba, vylezou i z jezera a plazí se orosenou loukou, jen aby se dostaly do proudící vody, která je dovede až do slaného moře. Konečně končí v Sargasovém moři. Tam se vytřou a krátce nato hynou.

Úhoř říční|foto: jcpoiret.com

Proč však mají úhoři konat pět tisíc kilometrů dlouhou cestu až sem, aby zde jen vypustili jikry, a zavázat tím své potomstvo ke stejně dlouhé cestě opačným směrem, do míst bohatých na potravu? Odpověď najdeme v minulosti, stejně jako při vysvětlení stěhování ptáků, ovšem v minulosti nepoměrně vzdálenější, neboť ryby jsou v porovnání s ptáky skupinou mnohem starší.

Zkameněliny úhořů se nacházejí v horninách stovky milionů let starých. Původně žili v moři, tak jako mnozí jejich současní příbuzní. V té době byla severoamerická a evropská pevnina ještě blízko sebe a Atlantský oceán, který je dělil, byl jen úzký pás moře. Někteří úhoři zřejmě objevili bohatství potravy v ústích řek i výše proti proudu a trávili tam většinu života. Stěhováním pevnin se však oba kontinenty postupně vzdalovaly a Atlantik se rozšiřoval, ale zvyky úhořů vracet se na tření do moře přetrvaly i přesto, že nyní musejí podnikat tak dlouhé cesty.

Všechno to jsou ovšem pouhé spekulace. Skutečností zůstává, že se musíme ještě mnoho naučit o tom, jak se živočichové orientují ve svém prostředí i při dlouhých cestách napříč zeměkoulí.