Přemyslova otka

20. října roku 1836 lámal nádeník Ignatz Honolke pod Volskou horou u Stadic kámen k dláždění cesty. Přitom narazil na starý rezavý kus železa, který na místě předal přítomnému stadickému rychtáři Franzi Guthovi. Byl to pán vzdělaný a sečtělý, i napadlo ho, že by ta rezavá věc, která měla na jedné straně ostří a na druhé otvor pro násadu, mohla být právě Přemyslova otka – vždyť se přece našla přímo na úpatí kopce, ve kterém podle pověsti zmizeli Přemyslovi volci. S touto legendou postoupil rychtář Guth nález úřadu řehlovického panství, pod který Stadice spadaly. Přednosta úřadu se ihned odebral na místo a podnikl ve věci nálezu vlastní šetření – takový význam mu byl přikládán. Zrezavělý nález i s příslušnou zprávou doputoval k majiteli panství hraběti Ervínu Nosticovi-Rieneckovi a od něj na jaře roku 1837 do pražského Národního muzea. Několik let poté byl zapsán do prvního rukopisného inventáře muzejní archeologické sbírky – jako „železná otka“.

Dnešní lidé mají už jen chabou představu, co to otka je. Jednoduše řečeno – jedná se o nástroj, kterým se čistila radlice pluhu a poháněl tažný dobytek. Byla to jakási škrabka na dřevěné násadě. Ta údajná stadická dlouho ležela v Národním muzeu a nikdo si s ní nevěděl rady. Žádný podobný předmět tam neměli. Kritičtější badatelé sice už nepřisuzovali podivný artefakt Přemyslovi, ale za nástroj související se zemědělstvím jej považovat nepřestali. Osud údajné otky se naplnil někdy v 60. letech 19. století. V té době ještě nikdo nedovedl konzervovat železné předměty. Jakmile se něco takového vykopalo ze země, za čas to zcela zrezivělo. Na prach se nejspíš rozpadla i stadická Přemyslova otka. Naštěstí po ní zbyla důležitá stopa.
Doslova na poslední chvíli si ji vybral geolog Antonín Frič a její kresbu zařadil mezi vyobrazení pravěkých lidských výrobků, kterými doprovázel své články a učebnice o české geologii. Obrázek je sice malý, ale zřetelný. Současným, podstatně více poučeným badatelům je z něj zřejmé, že tajemný předmět z úpatí Volské hory nebyla otka, ale železná sekerka z mladší doby laténské – tedy o pár set let starší, než doba, v níž se měl odehrát Přemyslův příběh. Pokud to není jen pohádka.

Zdroj:
Karel Sklenář: Slepé uličky archeologie. 2. vydání. Hořovice: Mht 1995, s. 220-222.

Údajná "otka" Přemysla Oráče, nalezená u Stadic roku 1836. Ve skutečnosti šlo o laténskou sekerku. Vyobrazení ze spisu A. Friče O vrstvách kůry zemské (Praha 1869).|foto: A. Frič

Vysíláno v Planetáriu č. 52/2010, 25. - 31. prosince.