Poslední lidé na Měsíci

Odpověď na tuto otázku jsme hledali u Marcela Grüna, ředitele pražského Planetária a Štefánikovy hvězdárny na Petříně:

Teď po třiceti letech máme snad už dostatečný odstup, abychom mohli přínos programu Apollo pro lidstvo opravdu věcně zhodnotit...

Je to neuvěřitelné, že už je to třicet let a sám jeden z účastníků toho posledního letu, Eugene Cernan mi při své návštěvě Prahy řekl - někdy už sám nevěřím tomu, že jsem na Měsíci byl, jak je to dávno. To je pochopitelně nadsázka... Program Apollo, který v roce 1972 předčasně vyvrcholil znamenal přínos v mnoha oblastech lidského úsilí.

Především asi šlo o vědecký přínos. Co všechno jsme se díky měsíčním misím Apolla dozvěděli?

Ten přínos byl mimořádný a dodnes z něho čerpáme. Příliv informací tehdy doslova zahltil pozemské laboratoře a odborníci nestačili nové poznatky ani zpracovávat, natož třídit a případně interpretovat. Během pouhých několika let se nashromáždilo víc informací o Měsíci, než za všechna předcházející staletí. Uskutečnilo se celkem šest úspěšných přistání na povrchu Měsíce s dvanácti kosmonauty. Ti tam nachodili a při třech posledních expedicích i najezdili něco přes 100 kilometrů. Celkově strávili na povrchu Měsíce téměř 300 hodin a při dvaceti výstupech pracovali 159 osobohodin mimo kabinu. Osobohodina je taková zvláštní jednotka; je to počet hodin, násobených počtem kosmonautů. V tom výčtu bych mohl pokračovat ještě dál. Byly například získány některé mělké vrty až do hloubky kolem dvou metrů a celkem bylo převezeno více než 381 kg měsíčních hornin. Kosmonauti pořídili tisíce fotografií, kilometry filmových záběrů a záznamy přímých televizních přenosů by dnes, kdybychom si je chtěli přehrávat, trvaly bezmála tři dny. Kromě toho instalovali kosmonauti na povrchu kolem šedesáti pokusů a část měření pokračovala i po jejich odletu k Zemi. Laboratoře, které tam kosmonauti umístili fungovaly až do roku 1977, kdy bylo bohužel nutné je z finančních důvodů předčasně odpojit. Především při expedicích Apolla 15, 16 a 17 se uskutečnil velmi rozsáhlý vědecký výzkum, související i s lety po oběžné dráze kolem Měsíce.

Co se vůbec stalo s tou spoustou dovezených měsíčních hornin?

Většina skončila ve speciálních laboratořích po celém světě, asi dva gramy byly zkoumány i u nás, v Československu. Několik set drobných vzorků bylo věnováno na propagační účely a část byla uložena na pozdější analýzy. Na té poslední etapě, která začala zhruba před pěti nebo šesti lety se podílí kolem 60 laboratoří několika států. Mezi velmi zajímavé informace z programu Apollo patří nepochybně zjištění, že Měsíc je planetárním tělesem, tak řečeno terestrického typu, tedy s obdobnou vnitřní diferenciací jako má naše Země. Tehdejší předpoklad vzájemné genetické souvislosti mezi Měsícem a Zemí se nyní potvrzuje.

Vedle vědeckého tu pak jistě byl i přínos technický a technologický?

Apollo 17. Harrison Schmitt u velkého měsíčního balvanu|foto: NASA, licence Public Domain, volné dílo

Rád bych ještě poznamenal, že nové poznatky a zkušenosti, získané v kosmickém prostoru, a ty se netýkají jen vesmíru, daleko přesáhly hodnotu peněz, do programu vložených. Projekt Apollo potvrdil, že vědomosti, víc než děla a nebo máslo, jsou opravdovou mocí moderních národů. A teď ten technický přínos. Technika projektu Apollo měla být využívána i pro další úkoly. Bohužel, z propracovaného programu se realizovalo jenom torzo v podobě první americké orbitální stanice Skylab. Konstrukční a organizační zkušenosti ovšem významně ovlivnily celý další vývoj kosmické techniky a nepochybně stojí za zmínku i to, že infrastruktura projektu Apollo byla později využita pro program letů kosmického raketoplánu. Řada výrobních technologií, nové materiály, pracovní postupy, to všechno bylo později využito i v pozemské praxi. A projekt Apollo, tak jako jiné kosmické programy nepochybně stimuloval rozvoj mnoha výrobních odvětví. Zdaleka tu přitom nejde jenom o ty proslulé teflonové pánve, stolní počítače nebo umělé klouby.

Dávno už se ví, že se mezi oběma kosmickými velmocemi, USA a SSSR, na konci 60. let rozhořel boj o Měsíc. Není divu, bylo to v éře ideologicky a mocensky bipolárního světa. Co v tomto kontextu znamenal neúspěch sovětské kosmonautiky?

Tehdejší Sovětský svaz připravoval rovněž velký raketový nosič, jmenoval se N-1, a také kosmickou loď. Schéma letu mělo být podobné jako u Apolla, jenom posádka měla být dvoučlenná, takže na Měsíci měl přistát jeden jediný kosmonaut. Ovšem tehdejší Sovětský svaz podcenil náročnost úkolu, nejenom technickou, ale i organizační. Prohra Sovětského svazu v závodu o Měsíc se stala prvním výrazným příznakem jistého zaostávání. I když ani dnes, ani v budoucnosti nelze ruský vojensko-průmyslový potenciál přehlížet. Takže z tohoto hlediska splnil záměr prezidenta Kennedyho svůj cíl.

Často se zdůrazňuje za jakou cenu. Vždyť na projekt Apollo bylo nutné věnovat ohromné množství peněz?

Apollo 17. Odebírání vzorků měsíční horniny|foto: NASA, licence Public Domain, volné dílo

Přesto měl projekt Apollo i ekonomický přínos. Když to srovnáme, tak až do startu prvních lidí na Měsíc stál projekt 21 miliard dolarů. Účet za samotný let Apolla 11 nebo Apolla 17 činil kolem 350 až 420 milionů dolarů. Takže celkově, až do svého závěru, celý měsíční program přišel na necelých 24 miliard dolarů. To je samozřejmě hodně; je to dvanáctkrát víc, než stál vývoj první atomové bomby. Roční náklady na lety do vesmíru však nikdy nepřekročily jedno procento hrubého národního důchodu USA. Dalo by se také říci, že každý ekonomicky činný americký daňový poplatník přispěl na Apollo ročně nanejvýš 25 dolary. Náklady na projekt Apollo byly kritizovány neprávem. Neobstojí ani kritika, porovnávající výdaje na projekt s jinými položkami amerického státního rozpočtu. Vynaložené prostředky byly z velké části vloženy do nové techniky, do nových metod práce a jejího řízení a pozdější ekonomické rozbory jasně ukázaly, že zisk hospodářství Spojených států jen z technických inovací, které přímo souvisely s Apollem, dosáhl částky přes 100 miliard dolarů. Chcete-li to názorněji - za každý dolar, investovaný do programu Apollo se vrátilo dolarů zhruba pět.

A jak zapůsobily úspěchy projektu Apollo na psychiku Američanů?

Projekt Apollo vznikal ve zvláštní době, kterou si už dnes jen stěží dovedeme vybavit. Byla to éra optimistické euforie z doktríny nových horizontů. Norman Mailer to krásně formuloval, když říkal: "Bída a diskriminace, zaostalost a nemoci, všechno mohlo být překonáno se stejnou lehkostí, s jakou mohla být ovládnuta ta složitá technika přistání lidí na Měsíci. Doma i v zahraničí se náhle zdálo, že pro Ameriku není nic nemožné." Takže bychom měli zahrnout do významu a odkazu programu Apollo i sociálně-společenskou oblast.

Proč byl projekt Apollo tak náhle přerušen? Šlo jen o peníze a nebo za tím bylo ještě něco jiného?

Eugen Cernan jede po Měsíci během poslední mise Apollo 17|foto: NASA

Paradoxně za to mohly právě úspěchy Apolla; ty urychlily jeho předčasný konec. Problémy, které na civilizaci a na Spojené státy americké začaly doléhat, orientovaly kosmonautiku především k rychleji využitelným aplikacím. Nové cíle byly méně okázalé, ale zato relativně snáze a hlavně levněji dosažitelné. Skutečností zůstává, že od chvíle, kdy se člověk procházel po Měsíci, lidská tvořivost nezná pojem "nemožný". Jakýkoliv úkol je řešitelný, když se na něj dokážeme patřičně soustředit. Předtím jsme tomu mohli nebo nemuseli věřit. Projektem Apollo jsme získali důkaz.

Slavná éra prvních přistání na Měsíci patří už dávno historii. Čas běží a noha žádného dalšího pozemšťana už na měsíční povrch nevstoupila. Vyvstává otázka, zda lety Apolla na Měsíc nebyly předčasné, když neměly následování?

Odpověď zní jednoznačně - určitě ne. V okamžiku, kdy se takový projekt stal technicky uskutečnitelným, museli jsme ho uskutečnit. Kosmonautika je zákonitým důsledkem rozvoje vědy a techniky a byla současně jedním z jeho hnacích motorů. Kdybychom se obrátili zády k možnostem, které jsme si sami vytvořili, velmi výrazně bychom se ochudili. Přestane-li člověk klást svému důvtipu náročné úkoly, lidský duch ochabne. Když se to vezme všechno kolem a kolem, ať už byly pohnutky, které vedly k zahájení programu Apollo jakékoliv, a ať už skončil program Apollo jakkoliv předčasně, jeho cíl byl oprávněný. Program také splnil všechna očekávání, do něj vkládaná. S výjimkou jediného. Že totiž dosud neměl přímé pokračování.

Kosmonauti se vrátili z Měsíce a jejich informace, a také informace jejich přístrojů, byly po dlouhá léta zpracovávány, analyzovány, vyhodnocovány a interpretovány. Co se dalších letů na Měsíc týče, nastala éra jeho bezpilotního průzkumu?

Apollo 17. Bezútěšná měsíční krajina|foto: NASA, licence Public Domain, volné dílo

Ano. A dokonce po řadu let jenom příležitostného. Až v 90. letech minulého století jsme se k Měsíci vrátili cíleně. Byla to nejprve sonda Clementine, tak trochu vojenská, která v roce 1994 přinesla kolem dvou milionů snímků měsíčního povrchu. A pak sonda Lunar Prospector - velmi levná, jednoduchá sonda, která na samém sklonku 90. let zjistila něco překvapujícího, na co nepřišlo ani dvanáct kosmonautů programu Apollo. Na Měsíci je voda! Není tam v kapalném stavu. Nachází se v oblasti pólů, v podobě drobných ledových krystalků, navíc smíšených s prachem, ale je jí tam poměrně hodně.

Člověk by řekl, že takovýto objev musíte zákonitě vzbudit zvýšený zájem o další průzkum Měsíce?

Je to sice paradoxní, ale na počátku 21. století nemá ani bohatá Amerika, ani žádná jiná země na světě připravenou koncepci dalšího výzkumu Měsíce. Snad s výjimkou Japonska, které chystá několik bezpilotních sond pro první desetiletí tohoto století a také snad s výjimkou Číny, která uvažuje o obnovení pilotovaných letů na Měsíc, tentokrát ve své vlastní režii. Ale to všechno přijde určitě až v druhém desetiletí tohoto století.

A co soukromý sektor?

Je skutečně zajímavé, že značnou iniciativu při návratu na Měsíc vyvíjí právě soukromé firmy. Tak například na podzim příštího roku by měla startovat první komerční kosmická sonda, která by měla pořizovat snímky Měsíce. Firma Transorbital je později bude prodávat výzkumným ústavům a odborníkům. Sonda by také měla dopravit na povrch Měsíce různé vzkazy pozemšťanů, vizitky a podobně. Rozhodující je samozřejmě hmotnost; na jeden gram je vysazena určitá částka. To by v podstatě mělo zajistit financování této expedice a zároveň by to mělo zajistit i financování vývoje další, pokročilejší sondy. Ta už by mohla na povrchu Měsíce přistát, mohla by tam odebírat vzorky a provádět jejich analýzu, mohla by pořizovat fototelevizní záběry - a to všechno by se prodávalo. Otázkou zůstává, zda je tento nový model výzkumu a využívání kosmického prostoru ideální; na druhou stranu - proč investovat velké peníze do vývoje kosmických sond, které potom třeba havarují a riziko leží na státních výzkumných zařízeních? Proč nepočkat, až soukromá firma připraví a dodá hotové výrobky, v tomto případě informace, které lze potom dál vědecky zpracovávat. I tak se budeme muset naučit dívat na kosmonautiku a na další lety k Měsíci třicet roků po skončení programu Apollo.

Co se využití Měsíce týče, realita zatím daleko pokulhává za fantazií spisovatelů sci-fi z minulého století. Kde jsou stále výzkumné a nebo dokonce obytné stanice na povrchu Měsíce? Kde jsou měsíční doly na suroviny? S tím (a nejen s tím) už přece mnozí scifisté pro začátek 21. století naprosto najisto počítali? A má vůbec smysl posílat na Měsíc lidské posádky? Nestačily by automatické družice?

Apollo 17. Země při pohledu z oběžné dráhy kolem Měsíce|foto: NASA, licence Public Domain, volné dílo

Myslím, že nejstručnější zdůvodnění toho, proč by se lidé měli vrátit na Měsíc je to, že víme, co od Měsíce očekávat. Měsíc je skutečně natolik dobře prozkoumaný, že je nám jako lidstvu dobře známo, jaké by byly výhody postavení stálých výzkumných stanic na jeho povrchu. A já osobně jsem přesvědčen, že k tomu ve 21. století dojde. Dříve či později si budeme moci přečíst v novinách, že většina nových Nobelových cen byla v tom jistém roce udělena za výzkumy, probíhající na Měsíci. Měsíc možná není univerzálním odrazovým můstkem pro lety do vzdálenějšího kosmického prostoru; tady se jeví výhodnější orbitální stanice, která by byla vázána na soustavu dvou velkých těles, Země a Měsíce, a byla tedy v jednom libračním bodu této soustavy. Z takové orbitální stanice by bylo výhodné létat jak na Zemi, tak na Měsíc, případně i dál do kosmického prostoru. Nedávná studie NASA, která byla publikována na letošním podzimním astronautickém kongresu v Houstonu, tomu dává za pravdu. Něco podobného by bylo velmi velmi užitečné. Stálé výzkumné stanice na Měsíci a případné využívání měsíčních surovin pro výrobu čehosi, to je velké lákadlo. Snad právě tady můžeme vidět příčinu, proč má soukromý sektor o Měsíc možná větší zájem, než některé státní výzkumné agentury.

Čtěte také

Jako při každém kulatém výročí programu Apollo, i letos se vynořili pochybovači, kteří nevěří tomu, že Američané skutečně na Měsíci byli. Domnívají se, že ve skutečnosti všechno proběhlo tak, jak je to názorně vykresleno ve filmu Kozoroh jedna a že se záběry z měsíčního povrchu vysílaly z nějakého dobře utajeného hangáru na zemském povrchu. Důkazy však žádné nemají.

Máte štěstí, že nejsem Buzz Aldrin, kterému letos na podzim vlezl do jeho hotelového pokoje jistý nezvaný návštěvník a nutil ho, aby přísahal na bibli, kterou si nesl s sebou, že Aldrin skutečně chodil po Měsíci. Aldrinova reakce byla nečekaná a bleskurychlá. Dotyčný dostal pár facek. A když podal stížnost a trestní oznámení k policii státu California, tak policie odložila tuto stížnost jako nepodstatnou. To je samozřejmě žert. Sám nevím proč, ale čas od času se opravdu vyskytují dohady o tom, zda se to či ono v kosmonautice, ale i v jiném lidském konání, skutečně stalo. Když jde o události staré dva tisíce let, spojené třeba s Ježíšem Kristem, s hvězdou betlémskou nebo s něčím podobným, tak to chápu, tak je to přijatelné. Ale když jde o něco, co se stalo poměrně nedávno, třeba o start prvního kosmonauta Jurije Gagarina do vesmíru, pak už je to na pováženou. Konečně, i u toho Gagarinova letu bychom to ještě mohli pochopit, protože ten se udál v Sovětském svazu a jeho političtí představitelé v té době hodně blafovali a velmi málo informovali. V době perestrojky a glasnosti dokonce Golovanov prohlásil - tak dlouho jsme lidem lhali, až nám přestali věřit. Ale jak se to může stát u programu Apollo? Jak se to může stát u americké kosmonautiky, která byla od začátku pod přísným dozorem veřejnosti; veškeré informace byly publikovány, někdy dokonce až v míře nadbytečné. To nedovedu pochopit. Nemám jiného konstatování, než říci - byl jsem u televizních obrazovek ve chvíli, kdy první lidé přistáli na Měsíci, viděl jsem mnoho a mnoho dokladů a artefaktů, dokazujících, že tam Američané skutečně byli a že tam udělali to, co se píše a dokumentuje. Není nejmenšího důvodu mít o tom pochybnosti. A to dnes, stejně tak jako za sto nebo za tisíc let.