Poezie světa technických vynálezů aneb Za Kamilem Lhotákem

Jak uslyšíme ve zvukové ukázce, na které Kamil Lhoták (pořad je z roku 1987, kdy bylo malíři 75 let) vzpomíná na své dětství a mládí, tento skvělý a nezaměnitelný umělec neprošel žádným uměleckým školením. Byl tedy v oblasti malířství samouk, což je fakt, který dal jeho dílu svéráznou osobitost, šel ve svém vývoji po vlastní cestě a tak není možno, jako je tomu v případě mnoha jiných tvůrců, dělit jeho dílo na slohové etapy. Podstata jeho tvorby je založena na básnické stylizaci, s níž se chápal svých nejoblíbenějších témat – byl jimi svět techniky, strojů, zejména pak dopravních prostředků.
Nepochybuji o tom, že pro řadu čtenářů se určitá literární díla už neodmyslitelně pojí s ilustracemi Kamila Lhotáka. Kdo například četl Branaldovu půvabnou knihu Dědeček automobil, či jako dítě dostal do ruky Pohádky o mašinkách Pavla Naumana, pro toho je onen svět automobilů a lokomotiv už navždy prodchnut onou zvláštní, trochu tajemnou, trochu nostalgickou atmosférou.
Inspiraci hledal Lhoták v místech, která byla na první pohled pramálo půvabná; odhaloval a zprostředkovával poetické hodnoty pražských periférií (Holešovice, Pankrác), učarovaly mu staré ohrady a pozapomenuté kouty (uveďme si jen názvy některých obrazů: Nádraží, 1942; Balónová ohrada, 1938; Volání dálek; Zeď vzpomínek, 1954…)

Byl členem spolku Umělecká beseda, v letech 1942-48 patřil k tzv. Skupině 42, po roce 1945 působil ve Sdružení českých umělců grafiků Hollar.
V mládí prodělal obrnu a ta způsobila obtíže, které měl při chůzi. Možná právě proto se stal vášnivým řidičem, ale i cyklistou.
Jeho přítel, básník Jiří Kolář o Lhotákovi kdysi napsal: „Má duši hvězdy a srdce s vrtulí. Žije s mechanismy jako jiní s přírodou.“
Kamil Lhoták zemřel v Praze 22. října 1990.