Pluto slaví osmdesátiny - 2. část

7. březen 2010

Minulý týden jsme v našem pořadu poprvé připomínali letošní osmdesáté výročí objevu Pluta, který býval devátou planetou naší sluneční soustavy. Jeho oběžná dráha kolem Slunce je ve srovnání s „řádnými planetami“ poněkud výstřední a hodně nakloněná. Řekli jsme si také, že Pluto má svého velkého průvodce, měsíc Cháron.

Cháron je jen asi o polovinu menší než Pluto. Díky tomu se společné těžiště, kolem kterého obě tělesa obíhají, nachází mimo povrch Pluta. Pluto a Cháron vytvářejí jakousi „trpasličí dvojplanetu“, která v podobě obří činky rotuje prostorem. Kromě Chárona obíhají Pluto i dva nedávno objevené měsíčky Nix a Hydra, které mají v průměru jen několik desítek kilometrů. Může se jednat o tělesa, zachycená kdysi Plutem a uvězněná na jeho oběžné dráze? Zvlášť pochybné je to u Chárona. Tak velké těleso Pluto opravdu nemohl jen tak zachytit. Kde se tedy Cháron u Pluta vzal?
O tom už hovoří astronom Jakub Rozehnal, vedoucí Štefánikovy hvězdárny v Praze na Petříně.

Jakub Rozehnal: "Samozřejmě, záchyt tělesa je velice nepravděpodobný. Nabízí se obdobná varianta jako u našeho Měsíce, který vznikl po srážce Země s tělesem o velikosti Marsu. Z toho je zřejmé, že zde probíhal poměrně čilý ruch a tudíž srážky mezi tělesy zřejmě mohly být dosti pravděpodobné. To je jedna z variant, která je záležitostí dalšího studia. Bohužel, díky veliké vzdálenosti je velice těžké určit složení a hustoty těch těles. V současné době ukazují pokusy poměrně zvláštní věc - Cháron má zřejmě paradoxně vyšší hustotu než Pluto, což samozřejmě staví tu teorii vzniku při srážce tak trochu do nepříznivého světla, protože samozřejmě víme, že Země má větší hustotu než Měsíc. To větší těleso má větší hustotu než to těleso menší. Ale samozřejmě, měření je zatíženo poměrně značnou chybou a na první možnost rozluštění této hádanky si zřejmě budeme muset počkat minimálně až do příletu sondy New Horizons, která by měla k Plutu dorazit už roku 2015."

Podle astronomů je prý také velice zvláštní, že všechny tři měsíce, Cháron, Nix i Hydra, obíhají kolem Pluta v poměrně velké blízkosti...

Jakub Rozehnal: "To znamená v té nejvnitřnější části takzvané Hillovy sféry, která ohraničuje prostor, kde převládá gravitační působení toho největšího tělesa. Jestli je to náhoda nebo svědectví o tom, jak ta tělesa vznikla, to by byla, myslím, v tuto chvíli spekulace. Počkejme si ještě těch pět let."

V naší sluneční soustavě najdete čtyři menší planety s pevným povrchem a čtyři velké plynné obry bez pevného povrchu. Nejvzdálenější z nich je Neptun. Jak to asi vypadá na nevelkém Plutu, který má větší část své oběžné dráhy za oběžnou dráhou Neptuna? Jak velká je tam zima? A má Pluto nějakou atmosféru? Kupodivu má, říká astronom Jakub Rozehnal.

Jakub Rozehnal: "Atmosféra Pluta skutečně existuje, byť tlak na povrchu je zanedbatelný. My bychom ho tady v laboratorních podmínkách nazvali vakuem. Je to stotisíckrát méně než u nás na Zemi. Ta atmosféra je složená zejména z dusíku, který tvoří, řekněme, 98 procent objemu; zbytek připadá na plyny, jako jsou metan nebo oxid uhelnatý. Velice zvláštní je, že složení povrchu Pluta zcela kopíruje složení té atmosféry. To vlastně zároveň ukazuje, jak atmosféra vzniká. Jedná se o sublimované plyny, které se při přiblížení k Slunci z povrchu odpařují a vytváří tu atmosféru, což zároveň znamená, že v afeliu, tedy v odsluní, bude ta atmosféra ještě subtilnější nebo dokonce zcela vymizí. Mimochodem, této představě o vzniku atmosféry docela dobře odpovídá zjištění, že povrch Pluta byl na konci devadesátých let, kdy byl v přísluní, chladnější, než by ve skutečnosti povrch nějakého testovacího tělesa, které bychom do té vzdálenosti umístili, měl být. A my se domníváme, že je to právě díky tomu, že se při přiblížení ke Slunci z povrchu odpařují nebo sublimují plyny, čímž dochází k ochlazování povrchu tělesa. Mimochodem, teplota na povrchu je zhruba 40 Kelvinů, čili nějakých -230 stupňů Celsia."

S Plutem je spojena i jedna zajímavá záhada. Snímky z Hubbleova teleskopu odhalily, že se Pluto poněkud zardívá, stává se červenějším, a to docela rychle. Není to pochopitelně kvůli zájmu, který Plutu od nás ze Země věnujeme... Co je skutečným důvodem barevných změn nikdo přesně neví. Podivná je na nich hlavně jejich rychlost. O tom, jak si je astronomové vysvětlují stále hovoří Jakub Rozehnal.

Kryovulkanismus je určitý druh sopečné činnosti, při které z vulkánů nevytéká žhavá láva, ale naopak z nich tryská chladná hmota. Na Zemi takové „ledové sopky“ nejsou, je to záležitost jiných těles naší sluneční soustavy, zejména měsíců velkých planet. Například na Saturnově Titanu jsou pravděpodobně sopky chrlící metan, na Enceladu jsou gejzíry vody s ledem a na Neptunově měsíci Tritonu chrlí kryovulkány tekutý dusík. A právě Triton je prý Plutu hodně podobný.
A nakonec ještě jeden dotaz, který má možná řada zvědavců na jazyku. Pokud jsou na Plutu nějaké kryovulkány – viděli bychom na ně? Kolik světla dopadá na Pluta z velmi vzdáleného Slunce? Odpověď Jakuba Rozehnala, vedoucího Štefánikovy hvězdárny v Praze na Petříně je stručná a jasná...

Žádný čtenář se ale k Plutu nechystá. Pilotovaný let by trval příliš dlouho a byl by zbytečně riskantní. Mnohem výhodnější je posílat do vzdálených končin sluneční soustavy automatické sondy – jako je třeba sonda New Horizons, která, jak už víme, dorazí k Plutu a dalším tělesům za dráhou Neptuna v roce 2015. Těšme se na nové informace, které její cesta přinese.

Vysíláno v Planetáriu č. 10/2010, 8. - 12. března.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (10:20).

autoři: frv , Jakub Rozehnal
Spustit audio