Pekelný povětroň u Sezimova Ústí

Polojasné nebe osvětluje Slunce klonící se k obzoru, které koutkem oka sledují zevlující pasáčci dobytka, ovcí i koní. Najednou, jako zásah shůry, skrz mraky proletí několik ohnivých koulí a za doprovodu silných explozí z nebe vyvrhnou smršť černých kamenů. Stovky z nich padají mezi vyděšené pozemšťany, zasypávají lány obilí i louky a jeden z nich přistane dokonce na střeše místní fary(!), která je po kostele a sídle rychtáře tím nejdůležitějším místem v obci. Mnoho z nich žbluňkne do rybníka Kravín poté, co přerazí větve dubů zpevňujících hráz.

Dnes bychom řekli, že jsme byli svědky ztroskotání mezihvězdné výpravy, ale tehdy se myšlenka o boží odplatě, kdy se otevřel chřtán inferna, odmítala stěží. Dokládají to očitá svědectví vyděšených, mnohdy kajících se nebo alespoň plačtivých pozemšťanů. Smát se jim ale nesmíme, vždyť tehdejší poznání vlastností bezbřehého prostoru „tam nad námi“ bylo teprve na počátku, takže událost naši předci zcela přirozeně interpretovali jako znamení konce.

V Sezimově Ústí mají mezi artefakty i starý hard disk - na stole je jedna plotna na kterou se vešlo cca jedno CD|foto:Michal Okleštěk

Středoevropský svět byl tehdy pro většinu lidí fyzicky náročný a nejistý, závislý na nevyzpytatelném dění v přírodě, avšak s pevnými pravidly danými vrchností. České země byly bojištěm, přes které se valila jedna armáda za druhou; odehrával se zápas o záchranu císařství, Marie Terezie realizovala celou řadu klíčových reforem, končila středověká samospráva a začínala „moderní“ doba.

Naštěstí se 3. července 1753 lidem ani dobytku nic nestalo, takže po překonání prvotního zděšení byla řada ještě teplých meteoritů posbírána, aby je nálezci později rozprodali – a navždy tak ztratili. Nebeské kameny byly buď rozemlety v bláhovém domnění, že obsahují zlato a stříbro, nebo různě upraveny, třeba jako ozdoba tabatěrky svobodného pána Z. Bulachova, či se staly součástí tehdy oblíbených kabinetů kuriozit.

Největší dochovaný vzorek o hmotnosti skoro tři kilogramy (a k tomu ještě čtyři malé úlomky) si dnes prohlédnete ve vídeňském Muzeu přírodní historie, další vlastní Národní muzeum v Praze, ale také muzea v Berlíně nebo Londýně.

Událost se řadí k nejstarším dobře doloženým pádům „kamenů z nebe“. Pražský jezuita Josef Stepling (1716–1777) o ní v roce 1754 publikoval spis De pluvia lapidea anni 1753 ad Strkov et eius causis meditatio (Úvaha o kamenném dešti roku 1753 u Strkova a o jeho příčinách) a informoval o ní londýnskou Royal Society — to vše dávno předtím, než se po podobné události ve francouzském městečku L’Aigle v roce 1803 definitivně prosadila myšlenka, že „kameny“ skutečně mohou přilétat z vesmírného prostoru.

Zleva: Jiří Kokmotos, Petr Bartoš a Jiří Dušek|foto:Michal Okleštěk

Tím se ale historie deště kamenných meteoritů neuzavřela. V oblasti zcela jistě leží řada dalších exemplářů, jejichž identifikace je však po čtvrt tisíciletí takřka nemožná. Sběru historických materiálů, jejich následné interpretaci a také všeobecné osvětě se pak věnují nadšení „kosmoplavci“ z Hvězdárny Františka Pešty, která byla založena na severním okraji Sezimova Ústí roku 1965. Jak už bývá zvykem, stavěli ji místní dobrovolníci spolu s vojáky táborské posádky; například hlavní pilíř dalekohledu vytvořily skruže z tehdy budované kanalizace. Zda od té doby někde v Sezimově Ústí prosakují fekálie, ale známo není…

Od roku 1999 se o hvězdárnu s láskou stará několik dobrovolníků, kteří organizují pozorování denní i noční oblohy nebo příležitostné přednášky. Skromná kopule, zasazená do místního „parku kultury a oddechu“ sestávajícího z letního kina, kuželny, dětského hřiště i restaurace, ukrývá několik dalekohledů; ten největší disponuje zrcadlovým objektivem o průměru 30 centimetrů.

S ohledem na polohu hvězdárny je zdejší hvězdné nebe utopené v moři umělého světla, avšak nápadné objekty Sluneční soustavy, ale také komín nedaleké fabriky odtud pořád ještě uvidíte. Existuje přitom plán ambiciózní přestavby celé budovy, tak se to možná s pomocí moderní zobrazovací techniky zlepší. Za návštěvu však stojí i teď. Už jenom kvůli příběhu pekelného povětroně z nedalekého Strkova.