Ostrov devíti set jazyků

1. únor 2009

Nová Guinea je ostrov mnoha tváří, koupající se v tropickém moři na sever od Austrálie. Ve městech na pobřeží tam kvete moderní civilizace, zatímco v horách vyrážejí nazí lovci s kamennými sekerami na lov kasuárů. Dokonce tam prý, podle tvrzení některých cestovatelů, dosud žijí i lidojedi - pokud to není jen papuánský folklór.

Vystudovaný indonesista a anglista Jaroslav Olša působil v 90. letech minulého století v diplomatických službách, jako velvyslanec České republiky v Indonésii, Malajsii a Singapuru a také jako generální konzul v pákistánském Káráčí. Celkem třikrát navštívil i Papuu - Novou Guineu a ze svého zájmu o tuto exotickou zemi vytěžil řadu populárních a populárně-vědeckých prací. Zatím posledním jeho dílem na toto téma je kniha novoguinejských mýtů a pohádek Závistivý lidojed a pták nepták , o které jsme už v rámci našeho pořadu hovořili. Vrátíme se k ní i dnes, v rozhovoru s Jaroslavem Olšou; víc si však povíme o samotných Papuáncích.

Papuánec - to je samozřejmě velmi zjednodušující hromadné označení pro všechna etnika, která Novou Guineu obývají. Ve skutečnosti je to tam daleko složitější. Kolik etnik na ostrově, alespoň odhadem, žije a kolika jazyky se na Nové Guinei hovoří?

Rozdělil bych obyvatelstvo do zhruba čtyř jazykových skupin. Jedna, to jsou ti autentičtí Papuánci a papuánské jazyky, druhá jsou Melanésané a melanéské jazyky, a potom jsou tam ještě některé menší skupiny, které na Novou Guineu přišly. To už nejsou autochtonní obyvatelé. Jazyků, těch je tam, říká se, zhruba osm set, devět set. Někdo říká šest set, protože také ještě nejsou přesně stanoveny rozdíly mezi tím, co je jazyk, co je dialekt atd., ale je jich tam strašně moc.

Dá se vůbec odhadnout, kolik mluvčích průměrně ten který jazyk ovládá? A rozumějí si ty kmeny navzájem?

Některé samozřejmě ano, ale většina vůbec ne. Jsou tam velká etnika, například přes dvě stě tisíc Daniů, ti mluví jedním společným jazykem, a potom jsou tam skupiny, které byly nalezeny nedávno; to jsou třeba jednotlivé vesnice nebo klany a mluvčích může být čtyřicet, padesát. Ti se ale pak domlouvají některým z těch moderních společných jazyků.

Čím to je způsobeno, ta etnická a zejména jazyková rozmanitost?

Rozhodně to není žádná babylonská věž. Je to zkrátka, podle mého skromného názoru, otázka geo-lingvistická. Terén na Nové Guinei je tak strašně členitý a tak obtížný pro cestování, že se ani nedivím, že většina těch kmenů, zvláště těch menších, které žijí ve středu ostrova, v džungli ve vysokých horách, ani nevytáhla paty ze své rodné vísky.

Jak vypadá život v té centrální části u těch papuánských kmenů, které žijí právě v těch nedostupných horách a údolích? Skutečně pořád žijí na okraji civilizace, a nebo o ní někteří dokonce ani nevědí?

Přesně tak. Jsou tam i skupiny, které jsou dodnes neznámé. Viděli je například někteří cestovatelé jen zdálky dalekohledem; nebyl s nimi žádný, ani verbální, ani neverbální kontakt. Ti žijí vlastně, tak jak jsem napsal v úvodu své knížky o ptákovi neptákovi, v jakémsi kruhu. U nich neexistuje ta touha výš, dál, dopředu, znát toho víc, být silnější. Jejich život probíhá v denním nebo ročním kolečku. Je to ještě zkomplikované tím, že tam nejsou roční období, protože je to kousek od rovníku. Život je sehnat něco k jídlu, sníst to, "pobavit se", to znamená pořádat sing-singy, občas sníst pečené prase, klanět se svým bohům, obávat se duchů a démonů.

To tedy znamená, když se liší ta etnika a jazyky, že se liší i jednotlivé kulty, víra, náboženství?

No, je to různé. Jsou některé legendy, které mají jádro stejné prakticky v celém papuánském světě, a potom jsou tam některé, které jsou vázány pouze na danou oblast, na dané situace. Například, že tam je velká řeka. Nebo jsou tak daleko od ostatních, že si stvořili absolutně vlastní duchovní svět.

Domorodci z Nové Guineje jsou proslaveni svými maskami a také zdobením těla. To všechno jistě není jen pro parádu, ale má to daleko hlubší smysl. Jaký?

Těch významů je celá řada. Taky jde o to, jak se na to dívají oni a jak se na to díváme my. Pro ně je to většinou záležitost kultovní - přímo tvoření těch tělesných ozdob. Není v tom ten prvek, aby to bylo krásné. Ale ono to krásné je a jenom to demonstruje skutečnost, že v každém člověku, i v tom, kterého my nazýváme velmi primitivním, ta touha po vyjádření vlastních pocitů a touha po kráse je.

Mluvíme-li o tom, že někteří Papuánci jsou dodnes na úrovni doby kamenné, znamená to, že zůstali divokými lovci a válečníky? Pořád ještě probíhají na Nové Guinei konflikty mezi papuánskými kmeny? Opravdu to tak je?

Opravdu to tak je. Samozřejmě ne všude. Ta plíživá civilizace se dostává čím dál tím hlouběji do nitra ostrova. Takže můžeme trošku schematicky říct, že na pobřeží už civilizace Papuánce dosáhla svými drápy úplně, zatímco hlouběji v horách, hlouběji v džungli, blíž k bahnitým veletokům plným krokodýlů, ještě ta civilizace nevítězí. A díky Bohu!

Právě v těchto oblastech ti Papuánci, nemají-li masky, chodí často zcela nazí. S jednou výjimkou - a to je pouzdro na penis. To pouzdro má také nějaký zásadnější, symbolický význam?

No, já si myslím, že to vzniklo jako ochranná záležitost. I když mne vždycky zarazilo, že penis je tou takzvanou kotekou krytý, ale šourek vůbec ne, ačkoli tam vlastně je ta mužná síla - ne v tom penisu, který je okázalejší, ale méně funkční. Když při nějakém zápasu nebo při sportu někdo někomu tuhletu koteku strhne, tak to je považováno za hrubou urážku. Ale na druhé straně, když jsem byl na festivalu umění Jižního Pacifiku, a když přišli z hor tihleti majitelé kotek, opravdu nazí a jenom s těmi dutými kořeny navlečenými na penisy, tak si s nimi hráli. Na konci mají mašličky nebo bambulky. Když viděli, že okolní přihlížející se tomu smějí, tak se tomu začali smát taky. Takže ten vztah k té kotece je poněkud ambivalentní z našeho evropského pohledu.

Ve své knize Závistivý lidojed a pták nepták jste shromáždil nejrůznější vyprávění z oblasti slovesného umění Papuánců. Je možné nějak shrnout, co je pro tato vyprávění typické? Jaký styl, jaká témata a jací hrdinové?

Místo doslovu máte ve své knize mýtů a pohádek z Nové Guineje vyprávění o kultu kargo. Píšete, že shoda názvu s obecným označením pro nějaký náklad nebo přepravované zboží není náhodná. Kult kargo je prý ve špatně dostupných horských oblastech Nové Guineje stále živý... Co to tedy je?

A nejspíš nikdy nebude... Hezky o tom píše český entomolog Vojtěch Novotný ve své knížce Papuánské polopravdy. Na nejnovějších mapách severního pobřeží Nové Guineje je prý zakreslené i letiště Bonkiman a u něj pro piloty varovná poznámka "kargo letiště, nepoužitelné". Jeho plocha je sice patřičně vymýcená a připravená pro přistání letadla se vzácným nákladem, místo navigátora s vysílačkou byste tam však našli nanejvýš domorodého radistu s půlkami kokosových ořechů na uších. Jeho pomoc by vám při přistání nebyla moc platná. A tak se domorodci už asi svého karga nikdy nedočkají, aniž by pochopili, co dělají špatně. Alespoň částečnou představu o způsobu myšlení Papuánců si můžete udělat nad stránkami knihy, u níž jsme načali a také skončili dnešní povídání s jejím autorem, indonesistou a bývalým velvyslancem Jaroslavem Olšou. Jmenuje se Závistivý lidojed a pták nepták.

Vysíláno v Planetáriu č. 05/2009, 31. ledna - 6. února 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:46).

autoři: frv , Jaroslav Olša
Spustit audio