Nejsevernější opice světa

Podmínkám mírného podnebného pásu, s nimiž je spojen třeba i zimní život na sněhu, se tyto opice přizpůsobily velice úspěšně. Bez potíží by přežily i naši zimu. Jsou to makakové.

Kde všude v Japonsku makakové žijí nám prozradil primatolog Stanislav Lhota, výzkumný pracovník Zoologické zahrady Ústí nad Labem a také Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích:

„Opice bychom mohli najít na větší části japonského souostroví, kromě nejsevernějšího ostrova Hokkaidó. Na všech ostatních velkých ostrovech se vyskytují. Je to jeden druh – makak červenolící. V Japonsku žije zhruba stejně dlouho jako člověk. Jsou to zvířata velmi dobře adaptovaná na tvrdé zimy a Nagano, místo konání olympijských her, je právě jednou z oblastí, kde byste se s japonskými červenolícími makaky mohli setkat. Vidět je na sjezdových lyžařských drahách je opravdu kuriózní zážitek. Bývají tam na podzim, když dozrávají plody, nikoli v zimě, kdy tam jezdí lyžaři. Ale přesto je to docela zvláštní. Zimní olympijské hry dokonce hodně přispěly k popularitě tamních makaků. Dost možná jste viděli v různých seriálech a dokumentech japonské makaky, jak se koupou v termálních lázních. Takové místo je pouze jedno – je to oblast Džigokudani, Pekelná zřídla, která byla dlouho západnímu světu úplně neznámá. Japonci o nich už věděli dlouho, ale mimo Japonsko se svět o těchto zřídlech dozvěděl vlastně až v době konání zimních olympijských her, kdy několik novinářů ty opice zaznamenalo. Od té doby téměř každý den k těm zřídlům míří spousty turistů s aparáty a každých několik měsíců se tam natočí nový dokumentární film.“

Nedávno jste byl v Japonsku na primatologickém kongresu a při té příležitosti jste navštívil některé známé opičí lokality. Jednou z nich byla rezervace na ostrově Jakušima. Tam jsou úplně jiné podmínky k životu, než v okolí olympijského Nagana?

„Jakušima je deštný prales mírného pásma a jedno z nejdeštivějších míst v Asii. Ten les je v podstatě houba. Když jdete deštným pralesem v tropech, tak můžete být malinko zklamaní, že ten les je hnědý. Dole na zemi nic neroste. Ten japonský les na Jakušimě je obalený mechem, nasáklý vodou a je to docela zajímavé prostředí. Nutno říct, že jako v jiných deštných pralesích i tady žijí pijavice, což trošku znepříjemňuje pobyt. Na Jakušimě žije i makak japonský. Považuje se za specifický poddruh a je tam chráněný v rámci biosférické rezervace UNESCO. Jinak se tam ale spíš jezdí kvůli ‚cedrům‘, ve skutečnosti kryptomeriím japonským, které patří k nejstarším stromům na světě. Dorůstají ne příliš vysoké výšky, jsou třeba 25 metrů vysoké, nicméně mají obrovské obvody kmenů – v průměru mohou mít i 12 metrů. Podle některých odhadů by to mohly být nejstarší organismy na světě, které by mohly mít přes sedm tisíc let. Musím ale říci, že tyto odhady jsou asi mylné. Nejstarší stromy na světě jsou pravděpodobně borovice v Severní Americe. Ale i tak - kryptomerie na Jakušimě mohou mít nějaké dva, možná tři tisíce let a víc.“

Krátce jste tam pomáhal s výzkumy japonským kolegům – primatologům. Čeho se tyto výzkumy týkaly?

Makak červenolící (Macaca fuscata)|foto: www.photohomepage.de

„Do Japonska jsem jel primárně prezentovat téma ochrany přírody v Indonésii na kongresu a při té příležitosti jsem se domluvil s kolegyní, japonskou primatoložkou, že bych jí pomohl odebírat trus u makaků na Jakušimě. Odběr trusu je dnes cosi, co má v primatologii obrovský potenciál, protože vy už dnes můžete z trusu vyčíst spoustu informací o hormonálních hladinách zvířat, o potravě, kterou ta zvířata přijímají a také o příbuznosti mezi těmi zvířaty. My jsme sbírali trus proto, abychom mohli na základě analýzy DNA sestavit rodokmen příbuznosti mezi těmi opicemi, která ta kolegyně primatoložka studuje. Vědci na Jakušimě používají trus makaků i k takovým účelům, jako je identifikace konkrétních stromů, ze kterých ta zvířata jedla – nikoli tedy konkrétních druhů, ale opravdu konkrétních jedinců. Tým asistentů projde celý prales, vyhledá všechny jedince stromů daného druhu a odebere z něj listy. Z trusu se potom odebírají povrchové vrstvy semínek a na základě toho je možné určit, ze kterého konkrétního jedince daného druhu stromu pochází trus, který vyprodukoval konkrétní jedinec japonského makaka. Ta zvířata mají v hlavě jakousi kognitivní mapu, to znamená, že mají představu o tom, jak vypadá rozmístění stromů na jejich území. Některé druhy opic (teď nemluvím o japonském makakovi) mají v hlavě i jakýsi ‚kalendář‘, podle kterého dovedou odhadnout, kdy který z těch stromů bude plodit a na základě téhle informace dovedou naplánovat optimální trasu tak, aby ušly co nejmenší vzdálenost a přitom se co nejlépe najedly.“

Makak červenolící

Výzkumy japonských primatologů na ostrově Jakušima probíhají od 70. let minulého století. Díky tomu se podařilo získat o životě makaků červenolících velmi mnoho unikátních informací. Dokonce se říká, že jakušimská populace makaků je jednou z nejlépe prostudovaných opičích populací vůbec. V Japonsku jsou ovšem i lokality, kde se makakové nepřetržitě zkoumají déle. Už v 50. letech začal výzkum na ostrově Košima...

„Dodnes jsou v literatuře popisované historky s opičkou Imo, která se v 50. letech naučila omývat sladké brambory a promývat rýži od písku na mořském pobřeží. Bylo to vlastně jakési kulturní chování, které vzniklo v době, kdy tehdejší výzkumníci ty opice krmili. Od 50. let až do současnosti je možné vývoj těchto tradic sledovat. Kdybyste přijeli na Košimu, tak pořád máte možnost toto chování, které údajně kdysi zavedla konkrétní opička Imo, pozorovat. Už tedy ne každodenně, protože výzkumníci začínají od krmení opic ustupovat a některé populace jsou přikrmované méně nebo vůbec. Výsledkem je, že ta zvířata už nemají tolik času na to, aby batáty a rýži myla a prosívala. Snaží se tím krmením nacpat co nejrychleji, takže vy, abyste mohli vidět to slavné omývání batátů, musíte nakoupit obrovské zásoby, aby opice s krmením příliš nespěchaly a měly čas na ten komfort zajít si k moři a batát si tam omýt.“

Během své nedávné návštěvy Japonska jste navštívil i nejsevernější oblasti, kde makakové červenolící žijí. Jsou to místa, kde na sklonku podzimu opadají stromy a vzápětí napadne sníh. Jak v podobném klimatu opice mohou existovat? Čím se v zimě živí?

Makak červenolící

Když už jsme se zmínili o uprchlících z olomoucké zoologické zahrady, mohli bychom možná říci, kde jsou vlastně teď... Podle posledních informací se jeden z makaků stále potuluje v okolí Olomouce, zejména ve vojenském újezdu Libavá. Na druhého měli pracovníci zoo políčeno nedaleko Poličky. Chytit se ovšem nedal a kde je teď se neví... Ale pojďme se vrátit do domoviny makaků červenolících, do Japonska. Vy jste zažil s japonskými makaky i jednu hodně nepříjemnou příhodu.

Vaše příhoda se skupinou makaků červenolících myslím velice zajímavě ilustruje soužití těchto zvířat s lidskou civilizací. Japonsko je ovšem technologicky velmi vyspělá, do značné míry konzumní země západního střihu. Jak se v ní doopravdy žije opicím? A dá se japonská realita srovnat se situací v jiných asijských zemích, kde se opice vyskytují?

Nic zkrátka nebývá tak růžové, jak to na první pohled vypadá. I v takové zemi, jako je Japonsko. O tamních opicích, nejsevernějších opicích světa, jsme si povídali s primatologem Stanislavem Lhotou, výzkumným pracovníkem Zoologické zahrady Ústí nad Labem a také Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Vysíláno v Planetáriu č. 3/2011, 15. - 21. ledna.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (16:18).