Na počátku byla Ida?

Franzen, Hurum i další badatelé z jejich týmu se prakticky ihned po zveřejnění objevu darwinie dostali pod palbu kritiky z řad svých vědeckých kolegů. Proč k tomu došlo a jaký je skutečný význam objevu zkamenělé Idy? Na to jsme se zeptali antropologa a primatologa Václava Vančaty z Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Václav Vančata: Oni to neobjevili - fosilie se objevila v soukromých sbírkách a měla být odkoupená do Spojených států, takže ji vlastně zachytili... Pozitivní, a to všichni hodnotí, je neobyčejná komplexnost nálezu. Badatelé, kteří tu fosilii zkoumali moderními metodami CT, tvrdí, že tam jsou dokonce i zbytky obsahu střev, což je trošku sporné - v uhlí to možné je, ale nejsem si úplně jistý, zda je to možné i v tomhle případě. Oni odhadují, že zhruba 95% skeletu je zachovaných, že jsou dokonce zachovány i některé další části, například obrys těla a částečně otisky měkkých tkání. To je obrovské plus. Proč se zdvihla ta obrovská diskuse? Důvody jsou dva. Za prvé ta skupina badatelů tvrdila, že se jedná sice ne o předchůdce, ale potenciální blízké příbuzné vyšších antropoidních primátů, což je ovšem dlouhodobý názor nejrenomovanějšího člena týmu, profesora Philipa Gingeriche, který to tvrdí od 70. let. On se dokonce domnívá, že ty pravěké poloopice byly přímými předky antropoidních primátů - ale je sám. Čili sem směřovala jedna z těch vln kritiky, protože se jedná o minoritní názor. Druhá věc je, a to bylo v médiích velmi málo zdůrazněno, že je to velmi mladý jedinec, který má ještě celou řadu neprořezaných zubů, což u poloopic znamená jedince někde na přelomu mezi kojencem a batoletem. Jedná se tedy o jedince velmi mladého a je dokonce otázka, zda je korektní určovat druh. Rod ano, to je asi v pořádku, ale určení druhu u jediného nálezu, byť velmi komplexního, ale nedospělého jedince, je dosti problematické. V tomto případě se mohou některé druhy velmi podobat a je to prostě problém.

Hovořil jste o materiálu, ve kterém se fosilie zachovala, ale neřekl jste, o jaký materiál šlo.

Václav Vančata: Jsou to sedimenty, ale není to uhlí, a tam je prostě otázka zachování organických látek. Navíc to nebylo odkryté in situ, a to znamená, že se nedá uplatnit celá řada moderních metod výzkumu, protože je tu velké nebezpečí kontaminace čímkoliv, včetně třeba nějakého radioaktivního popílku, který se tam mohl dostat z nějaké elektrárny nebo odkudkoliv. Je tu prostě nebezpečí, že ten nález nemusí být přesně vyhodnocený. Jinak ještě byla také diskuse ohledně stáří fosilie, protože to není nijak velké. Jedná se o mladší starší třetihory, nějakých 47 milionů let, ale my předpokládáme, že primáti vznikli před 65, možná i více miliony lety. Další problém je, že nejstarší už jasně vyšší primáti jsou jen o málo mladší. Pocházejí z Číny a jsou staří 45 milionů let. Některé nálezy dokonce naznačují ještě starší datování, než má ten nález rodu Darwinius. Ta diskuse se vedla proto, že se svým způsobem patřičně nezdůraznila komplexnost nálezu, což je naprosto v pořádku a na tom se všichni shodují, ale že se naopak zohlednily zejména "sporné body", které se dobře medializují.

Není korektní říkat, že fosilní poloopice, darwinie Ida, patří k potenciálním příbuzným antropoidních primátů. Úplně stejně je totiž příbuzná i s těmi ostatními. A už vůbec není v pořádku tvrzení, že by Ida byla oním toužebně vyhlíženým "chybějícím článkem" mezi opicí a člověkem, jak se tu a tam říkalo či psalo. Vývoj primátů nebyl ani zdaleka tak přímočarý, jak by si novináři přáli. Jaké vůbec jsou současné názory odborníků na vznik primátů?

Václav Vančata: Současné názory se velmi razantně liší od názorů autorů článku o rodu Darwinius. Totiž - v současné době existují dva názory, které se od sebe principiálně neliší. Tyto názory tvrdí, že se poloopice vyvíjely minimálně od začátku třetihor, ale spíše již od konce druhohor, paralelně s vyššími primáty. Do těch vyšších primátů se někdy započítávaly dvě skupiny, nártounovití a vyšší primáti, odborně Antropoida. Někteří vědci se domnívají, že k oddělení těch skupin došlo na úrovni eocénu, to znamená zhruba před 50 miliony lety. V zásadě pro to nemáme žádné fosilní doklady, čili to tvrzení neodporuje. Dokonce i mezi nártouny a poloopicemi je více rozdílů než mezi nártouny a vyššími primáty. Například primáti, jež řadíme do podřádu Prosimiae, mají svítící oči, čili tapetum lucidum, odrazovou vrstvičku. To je typické pro většinu archaických starobylých skupin savců. Mají také velmi starobylou formu zubů, velmi rozvinutou čichovou oblast mozku, mají některé znaky na lebce, které jsou velmi, velmi starobylé, nemluvě o značkování, čili pachové komunikaci a tak dále. Ty rozdíly jsou natolik závažné, že se tato hypotéza zdá být docela dobře doložena. Další problém, který máme, je původ madagaskarských poloopic. V tomto případě jediná rozumná cesta, když si odmyslíme různé romantické plavby na palmě a různých ostrůvcích, skutečně je, že poloopice musely vzniknout na začátku třetihor, v době, kdy ještě Madagaskar byl součástí Africké desky.

Vzájemné oddělení základních skupin, z nichž později povstaly poloopice a primáti - otázku nártounů nechme stranou - se tedy klade poměrně hluboko do minulosti; mnohem dál, než do doby, v níž žila darwinie Ida. V podstatě už na konci druhohor, ve stínu dožívajících dinosaurů, existovaly podle některých názorů obě linie samostatně. Kde je tedy podle Václava Vančaty ten tolik kýžený společný předek?

Václav Vančata: To je právě nejspornější věc a na tom Philip Gingerich tak trochu vydělává, protože je problém, jak ho definovat. Jedná se o jednu z nejstarších skupin savců vůbec, která přežila dodneška a my nemáme představu, jak tahle skupina mohla vypadat. Dám příklad. Posuňme se trochu dopředu, do oligocénu, před 30 až 35 miliony lety, kdy žila skupina, která je všeobecně známá z učebnic, a to jsou egyptopitheci. Studie Simonse a kolektivu z Duke University ukázala, že provedeme-li analýzu mozku těchto přímých předchůdců vyšších primátů, možná dokonce přímých předchůdců lidoopů, tak tento mozek je neskutečně malý a má velkou čichovou část. V podstatě naše představa o tom, jak vypadal nejstarší primát, je založena na stereotypních představách, že by mohl vypadat "jako"... Ale on nevypadá ani "jako", ani "jako" - my jednoduše nevíme, jak by měl doopravdy vypadat... Dlouho se diskutuje o nejstarším primátovi-neprimátovi (to je něco jako chytrá horákyně), což je rod Purgatorius z území dnešních Spojených států, z doby, kdy ještě existovala Severoamerická deska. Tento rod býval řazen do primátů, pak z nich byl zase vyňat, protože měl tři řezáky, což je velmi odlišný znak (zuby jsou velmi přísně geneticky dány, co do množství například), a teď se zase někteří snaží rod Purgatorius zahrnout zpátky. Základní problém původu primátů spočívá v tom, že ti nejstarší primáti, které známe a kteří jsou mimochodem velmi dobře doloženi - je tam celá řada čeledí a několik desítek nebo možná stovek rodů - mají jeden znak, který je vlastně diskvalifikuje. Mají tři třenové zuby a měli by mít čtyři. I ten nejprimitivnější, nejstarobylejší rod Pandemonium, který je ze začátku třetihor, má už jenom tři. To znamená, že se tahle skupina zřejmě oddělila. Ona byla neobyčejně úspěšná, protože představovala zhruba 40% savčí fauny - tady byli hlavně primáti, ty ostatní niky zaujímali jiní odlišní savci - ale byla to skupina, která evidentně byla odvozená. Ona měla dokonce některé tak starobylé znaky, že se podobala třeba hmyzožravcům - měla redukované zuby, což je znak odvozený, čili moderní, ale zároveň třeba čichový lalok, který odpovídal dnešním hmyzožravcům. Neměla uzavřené očnice, což je zase typický znak pro primáty, zřejmě dokonce měla i drápky, takže badatelé dnes diskutují, zda vůbec tahle skupina jsou primáti. Oni se nazývají třeba archiprimáti, mají i jiné názvy, ani na tom se vlastně badatelé neshodli, a najednou se k nim zase ten rod Purgatorius zařadil, protože je taky divný, takže v zásadě jakoby zapadl do té skupiny, která vlastně nepředstavuje primáty. My nemáme přímé důkazy. Problém je v tom, že naši nejbližší příbuzní ze skupiny Archonta jsou netopýři, poletuchy a tany, které jediné jsou ještě jakžtakž normální. Říci ale laikovi, že netopýr je náš nejbližší příbuzný (a on skoro je), tak si řekne: Ten Vančata se asi zbláznil, co nám to tady vykládá; létající savec, který má echolokaci, vždyť je to něco úplně jiného! Problém je v tom, že my vlastně nějakých 10 nebo 15 milionů let nemáme pokrytých žádným přímým fosilním důkazem. Ten předek tam někde je, ale my jsme ho prostě nenašli. Našli jsme pouze jeho příbuzné, kteří byli obrovsky úspěšní, velmi se specializovali, ale vymřeli v průběhu eocénu. Zhruba v té době, z níž pochází Ida, začali ti archiprimáti vymírat.

V minulých letech prošla obrovskou revolucí taxonomie, věda, která se zabývá tříděním popsaných taxonů, tedy jednotlivých druhů organismů, do určitých uspořádaných kategorií. Mohou za to molekulárně genetické metody, které mnohdy odhalily příbuzenské vztahy tam, kde to vědci vůbec nečekali - a jindy zase popřely to, co bylo po staletí považováno za jasné a nezpochybnitelné. Jak je tomu u primátů?

Lépe se zkrátka veřejnosti představí konkrétní živočich, zvlášť vybavíme-li ho vkusnou přezdívkou, než neurčitý zástupce nějakého širokého rodu. A co do budoucna? Je naděje, že budou výsledky získané molekulárně genetickými metodami jednou přesnější? Budeme strom vývoje primátů znát dokonale a do všech myslitelných podrobností?

Říká antropolog a primatolog Václav Vančata z Katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze na závěr povídání, ke kterému nás inspirovala zkamenělina tvora, přezdívaného Ida. Darwinius massilae není "spojovacím článkem" mezi opicí a člověkem. Pozornost vědců si však po právu zaslouží. Jako dosud nejlépe zachovaný zástupce raných primátů ze starších třetihor.

Vysíláno v Planetáriu č. 36/2009, 5. - 12. září 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (17:43).