Kurt Hennrich, nejlepší český čas na jedné lyži

2. červenec 2012
Kurt Hennrich (1931), účastník Zimních olympijských her 1956 Cortina d'Ampezzo.

Od pondělí 2.července jsme pro vás připravili Olympijské okénko Českého rozhlasu Sever. Každý den na vás čekají životní osudy lidí z našeho regionu, kteří reprezentovali Českou republiku na Olympijských hrách. Jejich příběhy si můžete poslechnout vždy v 8:10 a v 15:10.

Nejlepší český výsledek v olympijském sjezdu na lyžích mužů? Pátráte rychle v paměti, komu patří? Nejspíš marně. Asi málokdo si totiž vzpomene na leden 1956 a na zimní olympijské hry v italské Cortině d´Ampezzo.

Mezi výpravami, které tehdy nastupovaly na zimním stadionu v Cortině, byla i československá – a mezi sportovci, které naše země vyslala, byl i pětadvacetiletý Kurt Hennrich z Vysoké Pece u Jirkova na Chomutovsku. Cesta rodáka z Krušných hor s českoněmeckými kořeny na olympiádu nebyla přímá.

„Původně jsem chtěl být lesákem. Četl jsem si horské romány z Alp, které mi nosil hajný od knížete Hohenloheho z Červeného Hrádku, on si u tatínka kupoval cigarety. Přinášel mi staré myslivecké časopisy, chodil se mnou do lesa. Ale nakonec mi nezbylo nejiného, než nastoupit do učení na zámečníka v Litvínově a pak jsem si udělal průmyslovku,“ říká dnes 81letý sportovec, který svým chlapáckým vzezřením i projevem ze všeho nejvíc připomíná herce Radoslava Brzobohatého.

Za jeho životním úspěchem stála určitě skutečnost, že lyže měl na nohách prakticky od nejútlejšího dětství. „První lyže jsem měl ve třech letech. No a to už jsem jel třeba dolů z Pyšné – samozřejmě ne rychle. Ale byl to začátek a pokračovalo to dál.“

Naplno se věnovat sportu začal Kurt Hennrich na učilišti v Litvínově. Jezdil lyžovat na Klímy a využil každé možnosti, když mohl se školou někam vyjet. „Měli jsme třeba rekreaci ve Špindlerově Mlýně. Denně jsem chodil ze Špindlu přes Kozí hřbety na Luční boudu nebo do Modrého dolu, kde trénovalo národní mužstvo. Díval jsem se, jak jezdí. Dalo mi to hodně, protože jsem se učil sám, neměl jsem trenéra. Moje cesta ze svahu byla vždycky co nejkratší, i když třeba stylově nebylo úplně ono. Prostě – ty teče, které jsou ve slalomu, ty se mi musely uhýbat, a ne abych se uhýbal já jim.“

To důležité byla ale nakonec pozvánka do československé reprezentace. „V Litvínově jsem měl jednoho příznivce, Josefa Šponara. Jednou za mnou přišel, dal mi tři tisíce a povídá – Sežeň si pořádné lyže a běž trénovat. Pořádné lyže tedy vyráběl nějaký pan Kinčl, ten mi lyže připravil, a já se mohl vydat do Tater, kde bylo soustředění národního mužstva před akademickým mistrovstvím světa. Trénovali jsme na poměrně těžké sjezdovce a při porovnání časů jsem byl mezi těmi z národního mužstva pořád tak kolem pátého místa. Později jsem tam jel na mistrovství republiky. Dojel jsem pátý ve sjezdu, sedmý v kombinaci – a to tehdy stačilo na nominaci do národního mužstva.“

Kurt Hennrich začal zároveň studovat vysokou školu a tak v lyžování mohl pokračovat. V roce 1955 se stal mistrem republiky ve slalomu a o rok později byl vyslán na olympiádu do italské Cortiny. „Když se jel slalom, nebylo mi dobře. Zajel jsem ho špatně, navíc to byla těžká trať, bylo tam více než sto branek. Potom se jel obří slalom, já trouba si místo slalomek vzal sjezdovky, s těmi jsem se nemohl pořádně otočit… No, nic dobrého jsem zase nezajel. A pak přišel sjezd. Tehdy bylo málo sněhu, byl tvrdý, sjezdovka těžká, prostě nebylo to jednoduché. Foukalo nám ale do zad a bylo patnáct pod nulou. Kousek od startu byla malá hospůdka, byla pořád plná, seděli jsme tam a pořád poslouchali, jak hlásí: startovní číslo to a to upadl a vzdal. A další, a další… Říkali jsme si, co se asi děje A pak jsme to zjistili."


„V úsecích, kde jsme na svahu běžně jezdili po sněhu, jsme byli ve vzduchu. Pětačtyřicet lidí nedojelo. Jaryn Bohdálek má od té doby perfektní zuby. Oon je měl předtím jako noty na buben, ale tam si všechny vyrazil a museli mu dělat nové. Vláda Krajiňáka jsme hledali až dole v Cortině, měl otřes mozku. Já jsem jel z Čechoslováků poslední, dojížděl jsem nějakého Angličana, který startoval přede mnou. Ale nějak mi drhla pravá lyže, tak jsem zbytek závodu dojel na jedné lyži. Až v cíli jsem zjistil, že se mi vytrhla hrana. Když jsem přijel do cíle, přihnali se ke mně, a že prý mám nějaký dobrý čas.“

Byla to senzace – Hennrich dojel sedmý, devět vteřin za vítězným časem legendárního Rakušana Toniho Sailera. Hennrichovo umístění nebylo dosud žádným českým lyžařem překonáno, pouze na olympiádě v Sarajevu v roce 1984 Olga Charvátová a Jana Gantnerová-Šoltýsová obsadily ve sjezdu žen třetí a páté místo.

Kurt Hennrich se ještě v roce 1956 stal i akademickým mistrem světa ve sjezdu. V roce 1962 ukončil závodní činnost a dva roky působil jako trenér sjezdařů připravujících se na zimní olympijské hry 1964.

Spustit audio
autor: David Hertl