Krátery na Erosu

Kodaňský hvězdář Carl Witt ji objevil roku 1898 jako 433. planetku. Postupně se o ní zjistilo, že obíhá mimo hlavní pás planetek, uvnitř dráhy Marsu, a že se Zemi může přiblížit až na 24 miliónů km. Tedy poměrně blízko. To se stalo například roku 1931 a astronomové toho samozřejmě náležitě využili.
Už za éry kosmonautiky, ale ještě s použitím klasických metod, odhadli astronomové velikost protáhlé planetky na přibližně 27x16 kilometrů. Zpřesnění přinesla až unikátní americká kosmická sonda NEAR Shoemaker, která byla jako první umělé těleso v historii vědy navedena na oběžnou dráhu kolem planetky; tou byl právě už zmíněný Eros. Stalo se tak 14. února roku 2000. Sonda prokázala, že se s určením rozměrů planetky vědci příliš nespletli - těleso ve tvaru jakéhosi "bramoroidu" je jen o 6 km delší, měří tedy 33 km, a jeho menší průměr je 13 km. Na snímcích Erosu bylo zřetelně vidět, že povrch planetky je pokryt vrstvou prachu, regolitu, a neuspořádaně rozházených malých, středních i velkých kamenů. V některých oblastech regolit chyběl; zde bylo možné spatřit obnažené podpovrchové vrstvy.
Před ukončením velmi úspěšné mise sondy, která mj. pořídila přes 160 tisíc fotografií a nesčetně laserových měření povrchu, NASA rozhodla, že se řídící tým pokusí o unikátní operaci - přistát se sondou na povrchu planetky. Rok po navedení na oběžnou dráhu kolem Erosu se to podařilo - sonda měkce dosedla a dále vysílala.
K záhadám, které během své mise sonda napomohla vyřešit, patřila i problematika malých kráterů na povrchu planetky. Astronomové podle předběžných výpočtů předpokládali, že jich bude v průměru 400 na jednom kilometru čtverečním. Skutečný počet však byl překvapivě až desetkrát nižší. V časopise Science nyní vědci z arizonské univerzity publikovali své vysvětlení. Počítačový model, který bral v úvahu velmi malou gravitaci planetky ukázal, že většinu malých kráterů "smazaly" seismické vibrace - otřesy, způsobené dopady meteoritů - a velmi pozvolný dopad nárazem vyvrženého prachu.