Keltský Panteon

Dva dny před Štědrým dnem pojďme společně nahlédnout do duchovního světa Keltů. Vánoce sice staří Bójové neslavili, nicméně památkou na jejich obřady je nám dodnes čarovná snítka jmelí.
Jak vlastně vypadal keltský Panteon? Víme, že dávní obyvatelé střední a západní Evropy uctívali stromy, skály, jeskyně a tůně. A jací byli jejich bohové? Vypráví archeolog Petr Drda.

Keltský Panteon je velmi početný. Informace, které o něm máme k dispozici, však pocházejí převážně z antických pramenů a Římané, včetně Caesara, měli tendenci keltské bohy přirovnávat ke svým důvěrně známým bohům římským. Kompetence jednotlivých božstev byly pravděpodobně v případě keltského náboženství odlišné. Tam se různé kompetence prolínaly a nekryjí se úplně s představou antických bohů.
Zvláštní postavení v keltském Panteonu měl hlavní bůh, kterého můžeme pojmenovat Dis pater, Nejvyšší bůh. Je to prastaré chtonické božstvo, které bylo uctíváno zřejmě i v jiných podobách různými dalšími etniky. Víme také, že byl u Keltů velmi výrazně rozšířen kult triád, trojic různých bohů. Jednou z takových triád byli Teutates, Esus a Taranis, tři bohové, kterým se také různými způsoby obětovalo. Jednomu z nich zavěšováním do větví stromů, druhému vhazováním nebo ponořováním do vody a třetímu upálením obětí. Těch triád bychom našli patrně více. Například taková trojice hlavního boha, jakoby Boha otce, dalšího božstva ženského a dokonce božského dítěte, které se jmenovalo Manopos; tato tradice je doložena například v Irsku. Je pravděpodobné, že na tom území, které se nikdy nestalo součástí sféry římského vlivu mohla existence takovéto trojice usnadnit i přijetí křesťanských představ a křesťanského náboženství.
Když už mluvíme o keltských božstvech, rád bych pohovořil ještě o jedné svatyni. Je to svatyně, která byla odkryta dlouholetým výzkumem na akropoli hradiště Závist. Dnes víme, že to je místo, které rozhodně patřilo mezi místa magická. Svatyně se tu formovala pravděpodobně přinejmenším od poloviny 6. stol. př.Kr. a doklady uctívání místa tam zůstaly přinejmenším do 1. stol. př.Kr. Nejvýznamnější je areál, který patří do 2. poloviny 5. stol. př.Kr. Tehdy vznikla na Závisti svatyně, jejíž součástí byly kamenné architektury. Dokonce několik různorodých kamenných staveb; lépe řečeno - staveb, které byly vybudovány částečně z kamene a částečně ze zeminy. Jde o velké kamenné sokly, na kterých (a nebo přinejmenším na jednom) stál pravděpodobně dřevěný chrám. Součástí tohoto komplexu staveb - měří nějakých 80x90 metrů - je také velmi kuriózní trojboká stavba, kterou považujeme za oltář. Jedna její strana měřila 9 metrů, druhá 10 a třetí strana 11 metrů. Stavba byla budována zvláštní technikou, kombinací dřeva a kamene, takže bychom ji mohli s určitou nadsázkou označit za hrázděnou stavbu. V nárožích, které svíraly ostré úhly byly původně zasazeny mohutné dubové kůly a patrně se nebudeme mýlit, když budeme uvažovat o tom, že snad ty kůly mohly mít i antropomorfní, tj. lidskou podobu. Je to první doklad podobné stavby trojbokého půdorysu v historii architektury na našem území a snad jeden z nejstarších dokladů na evropském kontinentě. Vůbec nemusíme pochybovat o tom, že tento trojboký tvar neměl nějakou praktickou funkci. Byl konstrukčně komplikovaný a musíme za ním vidět daleko spíše funkci a význam symbolický. A řeknu-li "symbolický", míním tím "náboženský".
Původně jsem se domníval, že tento oltář mohl být zasvěcen právě nějaké božské triádě - oltář tří matek, tres matres nebo tres matrones - a nebo že mohl být zasvěcen nějakému bohu, který měl trojí podobu. Zajímavý názor vyslovil profesor Bouzek, náš velký odborník na tuto dobu. Tento kult, který se objevuje ve středních Čechách v 5. stol. př.Kr., hluboko uvnitř Hercynského pralesa, je podle něj odrazem kultu Hekaté, který pochází z Řecka a váže se na bohyni Hekaté. Ta se v průběhu staletí několikrát transformovala: z původně moudré bohyně, která měla vazbu na kult Měsíce do ochránkyně čarodějnic; poslední forma jejího uctívání dokonce souvisí s představou, že šlo o průvodkyni duší zemřelých. Ani taková představa přenesení původně řeckého kultu do našeho prostředí není tak úplně fantastická, protože víme, že Keltové měli styky s antickým světem. Celý areál té nezvyklé svatyně je nepochybně odvozen z areálů etruských chrámů a sami Etruskové čerpali mnoho z řeckého světa. A tak tady máme takovou velmi svéráznou ukázku jednoho z oněch pro nás obskurních náboženských kultů. Ty ostatní stavby, vyvýšená kamenná pódia, připomínají pódia etruských dřevěných chrámů.
Poslední objekt, který jsme ve svatyni odkryli, byla velmi zvláštní velká jáma se směsí nejrůznějších předmětů. Myslím, že se nebudu mýlit, když budu tuto jámu spojovat s podobnými objekty, známými také z etruského světa, s místy, kde se konaly oběti formou úliteb, jako takzvaná magmentaria. Je otázkou budoucnosti, jak se s problémem tohoto místa vyrovnáme. V každém případě může jít o projev oněch prastarých chtonických kultů, které se váží k různým podsvětním mocnostem. Kult, který se provozoval na těch pódiích naopak naznačuje, že právě tam mohli být uctíváni bohové nebo božstva a vykonávány praktiky, které souvisely s tím, co se objevovalo na nebesích.
Ještě jsem se nezmínil o dalších bozích Panteonu. Třeba takový bůh Cernunnos, lesní bůh, který je zobrazován jako lidská bytost s parožím nebo v podobě jelena patří mezi takové zvlášť charakteristické projevy. Další velmi významné božstvo je bohyně Epona. Byla bohyní a ochránkyní koní a koňských stád. Kůň jako zvíře byl velmi významným pomocníkem a velmi významným majetkem a bohatstvím člověka. Vyobrazení bohyně Epony se objevuje mezi posvátnými symboly na keltských mincovních ražbách a také na celé řadě mincí, které byly raženy Kelty na našem území. Kůň jakožto posvátný symbol je nejfrekventovanějším vyobrazením našich keltských mincí. K symbolům, které se na mincích objevují, můžu přidat ještě torques, posvátný nákrčník. A v neposlední řadě musím jmenovat také jmelí.
Vyobrazení větvičky jmelí se objevuje na jedné z nejkrásnějších mincí našich Keltů, které se říká kvinár pražského typu; podle toho, že část těchto mincí, které známe byla objevena v Praze na Žižkově. Je třeba říci, že ačkoliv v době Keltů se u nás objevila první forma těchto platidel, daleko významnější, než role platidla byla jejich role symbolická. Byl to ovšem také prostředek, jak velmi náročnou formou obětovat právě těm nejuctívanějším božstvům. Proto se u nás objevily také četné velké zlaté poklady mincí nebo mincí ze stříbra.

Zaznamenal Petr Horák, upravil Frederik Velinský