Jsem terno pro stydlivé ženy, říká nevidomý masér
Petr Vaculík je nevidomý masér. O zrak přišel ve 33 letech. Zavinila to těžká cukrovka. „Dva roky jsem nepracoval. Učil jsem se soběstačnosti. Učil jsem se chodit s holí, číst, pracovat s počítačem,“ vzpomíná na čas, kdy se jeho život úplně změnil.
Bývalý malíř pokojů proseděl tou dobou u počítače a nad knihami spoustu času a začala ho z toho bolet záda. „Tak jsem šel na masáž, a tam to začalo. Starší kolega, který se chystal do důchodu, mi navrhl, jestli bych to po něm nechtěl převzít. Že je v Praze škola, která to učí. Tak jsem se tam přihlásil.“
Nabízely se i další varianty vzdělávání. Jenže kariéra v IT ani pletení košíků by Petra nebavilo. Zvolil masérský kurz a úspěšně ho absolvoval. Získat klientelu nebylo těžké. Hlavně pro stydlivé ženy byl nevidomý masér skoro ideální.
Po prostorách svého salonu se pohybuje bez hole, slepecký pes mu většinou chodí v patách. „To se naučíte během chvíle. Jsem tu už tři roky, vím dobře, kde co je.“
„Nevidím ani začervenalou kůži nebo jiné signály, které by mě mohly mást. Každý problém musím najít pohmatem,“ poukazuje na další výhodu toho, že nevidí. Je odkázán na své ruce a právě těmi dělá svým klientům dobře.
Že si zvolil kariéru maséra i dnes pokládá za správné rozhodnutí. Práce s lidmi je podle něj nejlepší. „Nemusím číst drby na internetu. Všechno se od lidí dozvím v práci,“ usmívá se Petr Vaculík.
Občas sebou jeho práce nese i veselé momenty. Jaké? Poslechněte si reportáž.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
