Josef Polák napomohl záchraně vzácných judaik

Když jsme před 20 lety slavili v Židovském muzeu v Praze 100 let jeho existence, k vrcholům celoročního programu patřila výstava „Muž, který si nedal pokoj“. Díky kurátorce Magdě Veselské se na ní veřejnost mohla vůbec poprvé uceleněji seznámit s Josefem Polákem, významnou osobností domácího muzejnictví a dějin umění.

Narodil se 3. února 1886 v rodině drobného židovského podnikatele na pomezí pražského Josefova. Na přelomu století zde zažil zánik židovského ghetta a setkání s mizející pamětí místa na něj mělo určující vliv.

Vystudoval práva, ale souběžně se věnoval dějinám umění, aktivně se účastnil života v židovských spolcích. Za první světové války byl zraněn, poslán jako pomocná síla na Slovensko a zde pak, již v nově ustaveném státě, prožil téměř dvacet let.

Od roku 1919 se v Košicích jako správce a později ředitel místního muzea zasloužil o jeho zásadní proměnu. Systematicky rozšiřoval sbírky, kladl důraz na odbornou dokumentaci, organizoval přednášky a výstavy, dbal na edukační funkci. Muzeum chápal jako prostor dialogu mezi kulturami, což v mnohonárodnostních Košicích mělo svůj význam.

Mnichovská dohoda roku 1938 vyhnala Josefa Poláka ze Slovenska do Prahy.  Jako Žid byl vyloučen z veřejné služby, ale právě tehdy začala nejvýznamnější, a zároveň nejobtížnější kapitola jeho života. V roce 1942 se v Praze stal hlavním kurátorem takzvaného Ústředního židovského muzea. Tam, kde se konfiskované židovské předměty měly z rozhodnutí okupantů evidovat jako pouhý lup, se pod vedením Josefa Poláka odehrála záchranná akce pro uchování vzácných judaik.

Nehledě na stísňující podmínky navrhl promyšlený, do budoucna využitelný systém třídění a odborného popisu tisíců liturgických a rituálních předmětů. Byl si přitom vědom, že nejde jen o artefakty, ale o svědectví. Jak zdůrazňoval, „bez znalosti původu a funkce se z památky stává pouhá věc“. Díky jeho metodickému přístupu se tak do svobodných časů zachovala regionálně ucelená, přitom jedna z nejrozsáhlejších sbírek judaik na světě.

Polákovu práci tak jako ostatních pracovníků muzea provázelo neustálé ohrožení, transporty – a přesto neváhal podpořit odboj. V roce 1944 však byl prozrazen, deportován do Osvětimi a v lednu 1945, neznámo přesně kdy, zahynul.

Josef Polák dokázal propojit české, slovenské a židovské kulturní prostředí v době mimořádných dějinných zvratů. Nebyl pouze muzejníkem v technickém slova smyslu, ale především vizionářem, jenž muzeum – prostor paměti a vzdělávání – neméně považoval za místo morální odpovědnosti. Jeho odkaz dokládá, že i v době destrukce lze odbornou prací bránit lidskou důstojnost.