Jitka Valentová, kanoistka z Barcelony a Atlanty

Barcelona, 24. července 1992. Tahle olympiáda se do dějin československého sportu zapsala jmény Lukáš Pollert, Petr Hrdlička, Robert Změlík a Jan Železný. Ale v české výpravě byla i devatenáctiletá kanoistka Jitka Janáčková.

„Jednou jsem byla na prázdninách u dědečka a u babičky na vesnici, kde bylo hrozné vedro a žádné koupaliště. Byl tam jen malinkatý potok, strouha, a já tam pořád chodila a chtěla něco dělat ve vodě. Dědeček mne varoval, že je voda studená, ale já pořád chtěla, ať něco vymyslí. Vytáhli jsme necky, dědeček udělal pádlo a já začala jezdit na neckách.“ Takové byly začátky naší pozdější olympijské reprezentantky. Ode devíti let závodila za kanoisty v Jablonci nad Nisou, v patnácti nastoupila do střediska vrcholového sportu, v osmnácti byla na mistrovství světa juniorů a poté poprvé závodila za ženy.

No a pak už přišla olympijská Barcelona: „Nástup jsem si moc neužila, protože to jsme samozřejmě museli mít ten oficiální olympijský oděv, ženský kostým a lodičky. Bylo to velice nepříjemné hlavně pro nás pro sportovkyně, protože lodičky byly o hodně tvrdší, než botasky. Bolely nás z toho nohy a nakonec se udělaly i puchýře.“

Jitka – dnes Valentová – vzpomíná i na tehdejšího kolegu, legendárního slovenského kanoistu maďarské národnosti Attilu Szabó: „Měli jsme třeba problém s tím, že olympijském kanálu byla slaná voda. Bylo to kousek od moře. Jenomže nám v té slané vodě vyklouzávaly pádla z rukou. Po prvním tréninku jsme z toho byly s kolegyní tak nešťastné, že jsme se rozbrečely. Vůbec jsme nevěděly, co budeme dělat. Bály jsme se, že nám pádlo vypadne při závodu z ruky. Najednou přišel Attila, poslechl si nás a povídá: holky, klid, to se zvládne. Nalepil nám na pádla omotávku a jely jsme. Ještě tam fungovaly vztahy mezi českými a slovenskými sportovci v rámci federace, naposledy jsme startovali za Československo. Pak jsme to obrečeli. Nedovedli jsme si představit, že od dalšího roku se rozdělíme, a už nebudeme partneři, ale soupeři, že budeme závodit proti sobě.“

Jitka Janáčková se tehdy s kolegyní Pavlínou Jobánkovou o čtyři centimetry nedostala do finále. Úspěch? Nebo neúspěch? Jedno ale věděla jistě: že udělá vše pro to, aby se za čtyři roky dostala na olympiádu do americké Atlanty: „Když si vzpomenu na olympiádu, tak všem říkám, že je to tak krásný zážitek. Ta atmosféra vás tak vtáhne. Každému sportovci bych za tu dřinu přála, aby to zažil alespoň jednou. Já to zažila poprvé, když mi bylo devatenáct, a to jsem byla ze všeho vykulená jako zajíc. Po olympiádě v Barceloně jsem si říkala, že to nějak rychle uteklo, ani jsem si to pořádně neužila, a že musím jet ještě jednou, abych si to užila. Takže se to splnilo, jela jsem ještě jednou a opravdu si to užila.“

Jitka Janáčková už tedy měla zcestovanou velkou část Evropy, ale Amerika byla přeci jen něco jiného. I když – nedělejme si moc iluzí, z většiny měst po světě znaly kanoistky jen letiště, hotel a závodní kanál. „V Atlantě jsme vypadly v semifinále, byly jsme třinácté, výsledek byl horší, než v Barceloně. Bylo to způsobené asi i tím, že partnerka se mi odstěhovala do Itálie, každá jsme trénovala zvlášť, já v Čechách, ona v Itálii. Pak jsme měly jen pár dnů na to, abychom se sladily na lodi. To nebylo dobré. Já neměla trenéra, ona neměla trenéra. Dělaly jsme to trochu „na koleni“ a ten výsledek tomu odpovídal.“

Jitka Janáčková – Valentová po návratu z olympiády v Atlantě ještě stihla vyhrát všechny domácí závody a na tomto pomyslném vrcholu kariéry odložila ve čtyřiadvaceti pádla do rohu místnosti, založila rodinu a vybudovala si zcela jinou kariéru.