Dolů, do Macochy

Propast Macocha leží v Moravském krasu. Kdysi dávno bývala soustavou podzemních prostor, jejichž stropy se ale zřítily, čímž dostala Macocha dnešní monumentální podobu. Od hrany jejího mohutného ústí až na dno hlubšího z obou jezírek, napojených na ponornou řeku Punkvu měří Macocha 168 metrů. Není to nejhlubší propast v Čechách, tou je Hranická propast na východní Moravě, hluboká hodně přes dvě stě metrů. Jenže ta je z větší části zaplavená vodou. Macocha je dnes turisticky přístupná při prohlídce Punkevních jeskyní. Kdysi býval problém se do ní i jen podívat. V roce 1804 se to například dělalo takto: "Na východní straně jsou dva malé zářezy v příkré skalní stěně a mezi těmi malá prohlubina, k níž s největší opatrností můžeš sejíti a nalezneš pak plošinku na kraji skalním, která poněkud propast převisuje. Na plošinku, která sotva místa pro lidské tělo poskytuje, lze se položiti na břicho a nahlížeti s otevřenýma očima do propasti opravdu závrať vzbuzující." Tak popisoval "dívání se do Macochy" moravský spisovatel Christian Karel André. Než byly u Macochy v průběhu 19. století postaveny vyhlídkové terasy, nebyla jiná možnost, než podniknout nějaký podobný krkolomný kousek, pokud jste do Macochy chtěli nahlédnout.
Mezi místními obyvateli neměla propast valnou pověst, odedávna do ní skákali sebevrazi. Známá je i pověst o maceše, která chtěla do propasti svrhnout své nevlastní děcko. To se však zachytilo v porostu a zachránili je uhlíři. Do propasti pak sami svrhli onu bezcitnou ženu. Kdo jako první slezl do Macochy dobrovolně, není přesně známo. První historicky ověřený sestup se uskutečnil v roce 1748, kdy matematik Nagel nechal spustit na dno propasti jednoho místního sedláka; sám se dolů bál. Co mu sedlák o dně propasti vyprávěl, to pak Nagel publikoval. Jméno odvážlivce si však nechal pro sebe. Pak začaly být návštěvy dna Macochy o něco častější a jejich účastníci odvážnější. Například v roce 1808 sestoupil do Macochy hrabě Hugo Salm. Dokonce se její dno pokusil "oživit" stádečkem ovcí. Těm se však v propasti nedařilo a pošly. Historickým mezníkem se stala návštěva známého badatele Jindřicha Wankela, který do Macochy sestoupil v roce 1856. Změřil konečně její hloubku a o jedné ze zdejších jeskyní prohlásil, že by, "soudě dle prudkého průvanu" měla být otevřená a vést k výtoku ponorné řeky Punkvy. Veřejnost však v témže roce daleko více zaujal odvážný sestup penzionovaného důstojníka von Hankensteina, který pro cestu do Macochy použil dvanácti speciálních lehkých žebříků. Jistil se přitom přítomností konstruktéra tohoto vynálezu, Antonína Vlka a tak to dopadlo dobře. Na konci 19. století se v Macoše rovnoměrně střídali vědci, odvážní turisté a také dobrovolní záchranáři, vytahující těla sebevrahů. Za zmínku stojí třeba učitel Podroužek z Vilimovic, který roku 1894 jako první na dně Macochy fotografoval.
Právě před sto lety se výzkumem Macochy začal zabývat jeden z největších badatelů v Moravském krasu, profesor Karel Absolon. Mezi lety 1903 a 1909 sestoupil do Macochy čtyřikrát a spolu s několika vědeckými týmy v ní strávil celkem 20 dní. Macocha byla prozkoumána tak zevrubně, jak jen to bylo možné. V roce 1909 objevil Absolon přilehlé Punkevní jeskyně, jejichž existenci tušil už Wankel; později se zasloužil i o jejich zpřístupnění, včetně dna Macochy pro každého - pochopitelně zespodu. Shora se už dnes do Macochy z bezpečnostních důvodů nepodíváte. Věřím, že to leckoho mrzí. Být na dně tak obrovské jámy, to je jistě vzrušující, ale závrať vzbuzujícímu zážitku na břiše ležícího Christiana Karla Andrého se to jistě nevyrovná. Jenže to byste museli žít před dvěma sty lety.

Frederik Velinský

Pravidelná rubrika Napínavé bádání se vysílá v rámci každého druhého Planetária v měsíci.
Další texty, uveřejněné v této pravidelné rubrice najdete V ARCHIVU PŘÍSPĚVKŮ.

Na titulní stránku.