Co vám proběhne hlavou, když uslyšíte vyzvánět svůj telefon?

Pravdou je, že tenhle vynález se opěvuje z jiných, vzletných důvodů: komunikace mezi lidmi, spojení dvou blízkých duší, v dnešní době konektivita a tak dále. Ale je to taky nástroj na zvyšování shonu, pracovního vytížení, stresu, otravných nabídek, a ještě otravnějších hlasitých hovorů v hromadné dopravě. Kdo má tohle všechno na svědomí?Samozřejmě vynálezce telefonu. Tradice velí, že jím je Skot Alexandr Graham Bell, ale stejně tak to mohl být Italoameričan Guiseppe Meucci nebo Němec Johann Philipp Reis. Vedou se o to spory a roli hraje národnost či technické definice. Ve výsledku je to ale asi jedno, protože základ je stejný: tenhle čertovský vynález přišel na svět v devatenáctém století a hned první doložené hovory ukazují, zač je toho loket. Začněme tím Bellem.

Nač pan Bell potřeboval pana Watsona?

Alexander Graham Bell|foto:Profimedia

Tenhle pán pracoval na telefonu se svým asistentem, nějakým panem Watsonem. Když Bell usoudil, že konečně má vše hotovo, stál v jedné místnosti. Watsona poslal do druhé. A pak mu zavolal; Watson zvedl sluchátko a uslyšel: „Pane Watsone, pojďte sem, potřebuji vás.“ Těžko říct, co si v tu chvíli pan Watson pomyslel, ale stal se svědkem něčeho symbolického: nahánění od šéfa. Navíc absurdního – Watson mohl v pohodě zůstat tam, kde byl původně, když se tam pak musel kvůli telefonátu stejně za pár chvil vrátit. Byl to první pracovní hovor na světě a byl jak vyšitý. Možná bylo lepší v tu chvíli sluchátkem praštit, nebo ještě lépe, praštit s ním pana Bella. To se ale nestalo a v roce 1878 vznikla společnost Bell Telephone, mimochodem v Bostonu a nikoliv na Ostrovech.

Koně okurkový salát nežerou, vy hňupe!

Starý telefonní přístroj|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

Podívejme se teď, jak proběhl první telefonát u Bellových kolegů Anglosasů v německých zemích. Pan Reis sestrojil podobný aparát už v roce 1861. Člověk by tady možná čekal hovor ve stylu „tak komu letos vyhlásíme válku“, ale realita je pozoruhodnější. Nejednalo se o pracovní buzeraci jako v případě pana Bella, bylo to čisté, šílené dada: Reis zavolal svému známému a z telefonu se ozvalo jeho zahuhlané „Koně okurkový salát nežerou.“ Kolega se dožral a do telefonu mu odsekl „To vím už dávno, vy hňupe!“ Jak vidno, ani tady není vynález telefonu příslibem nějaké povznášející komunikace. Z jedné strany přijde naprosto nesmyslná informace, která jen zbytečně vyrušuje pozornost a zabírá čas. Reakce na ni pak dala vzniknout dalšími nešvaru – hádce přes telefon. Hrdým nástupcem této cesty jsou dnes výpady na sociálních sítích.

Bolest po drátě a překvapený trýznitel

Starý telefonní přístroj|foto:fotobanka pxhere, CC0 1.0, ©

Ani tohle ale, myslím, netrumfne Meucciho. Ten dlouhodobě experimentoval s elektřinou a jednoho dnes se rozhodl, že s ní vyléčí i svého zaměstnance trpícího bolestmi. Takže mu dal do pusy drát a pustil do něj proud. Chudák pacient vykřikl bolestí – a zvuk toho utrpení se přenesl po drátu na druhý konec, kde stál trýznitel Meucci. Ten si povšiml dvou věcí: 1) když někomu pustí proud do jazyka, tak to bolí, 2) drát dokáže přenášet, a dokonce zesilovat zvuk. Poněkud překvapivě ignoroval zjištění číslo jedna a začal rozvíjet zjištění číslo dva. Tak se zrodil jeho vynález „mluvící telegraf“. Je to zase začátek situace, kdy dnes telefony působí bolest: ať už přeneseně, nebo doslova.

Ať už tedy telefon vynalezl kdokoliv z těch tří, přál bych jim, aby nahlédli do naší přítomnosti. Možná, že by nakonec souhlasili s tím, že největší kouzlo má telefon, který má utržené sluchátko.