600 let těžby hnědého uhlí na severu Čech: od selského dobývání po povrchovou těžbu

Díky těžbě hnědého uhlí si už v podstatě 100 let můžeme doma rozsvítit světlo nebo pustit rádio. Spousta z nás navíc hnědým uhlím stále ještě topí. Tato nerostná surovina měla zásadní vliv na vývoj naší společnosti a státu i na životní prostředí a podobu krajiny v severozápadních Čechách.

8 fotografií

V oblasti dnešních severozápadních Čech se hnědé uhlí začalo utvářet asi před 20 miliony let, kdy se v tehdejším močále hromadila organická hmota. Lidé ho začali vykopávat a využívat pro svou potřebu už ve středověku.

Těžba uhlí od středověku po povrchovou těžbu

„Dosud nejstarší zmínka o uhelném hornictví v českém hnědouhelném revíru pochází z roku 1403. Jde o zápis v duchcovské knize o tom, že 16. května toho roku prodal duchcovský měšťan Mstislav svůj podíl na uhelném dole založeném v obci Grünwald skupině horníků z Míšně za čtyři kopy grošů,“ přibližuje bývalý horník a současný ředitel Podkrušnohorského technického muzea v Kopistech u Mostu Zbyněk Jakš.

Těžba hnědého uhlí na severu Čech přitom často vypadala jinak, než jak si ji většina z nás představuje.

„Říkáme tomu selské dobývání – to uhlí se tady těžilo povrchovým způsobem, tedy na hlavě té sloje, která byla de facto pod ornicí. Prostě odkryli, co mohli a pak kutali až do míst, která dokázali odvětrat. Uhlí má totiž tu vlastnost, že když ho těžíte, jde z něj uhelný prach. Jsou tam také uhelné plyny, které jsou jedovaté a výbušné,“ popisuje Jakš.

Uhlí se nejdřív používalo především jako hnojivo na pole, až později začali lidé ve větší míře využívat jeho výhřevných vlastností.

„Takový první rozmach topení uhlím byl kolem roku 1830, kdy se mohlo začít hnědé uhlí vozit po řece Labi. Ještě důležitějším momentem ale bylo, když se v roce 1852 zprovoznila ústecko-teplická železniční dráha. Ty koleje, které po České republice vedou, se dělaly právě především kvůli uhlí, aby se mohlo převážet tam, kde bylo zapotřebí. Na to jsme my horníci pyšní,“ vysvětluje Zbyněk Jakš.

Kolem Ústí, Sokolova, Mostu nebo Teplic začaly vznikat malé lomy i hlubinné doly. Dobývání uhlí ale bylo nepříjemnou a nebezpečnou prací – docházelo k propadům půdy, průvalům i výbuchům. „Těch důlních neštěstí se stávalo hodně. Mezi ty nejznámější patří třeba ty na dole Pluto, Nelson nebo Koh-i-noor,“ přibližuje Jakš.

Práci horníků docenil až socialistický stát

Přestože byla práce horníků těžká a nebezpečná, nebyla za Rakousko-Uherska nebo za první republiky náležitě doceňována. „Teprve poté, za éry socialismu, kdy to uhlí živilo ten stát, se to změnilo a vláda ty horníky začala podporovat. Dožití horníka v té době bylo kolem 49 let – proto, aby do těch dolů šli, byli opravdu dobře ohodnoceni. Po revoluci už to zase bylo jiné – zažil jsem, že moje výplata byla stejná jako u paní, která dělala v bance u přepážky,“ konstatuje s hořkostí v hlase Zbyněk Jakš.

8 fotografií

V nuzných koloniích žili horníci před druhou světovou válkou v Litvínově, v Lomu, v Bílině v Duchcově a dalších městech na severu Čech. V ohrožení života každý den. Oblast obývali hlavně čeští Němci, ale práci v dolech hledali také Češi z vnitrozemí. Pro dobývání energie pro hospodářství a rozvoj státu, nebyla národnost důležitá.

„Když se tady začalo těžit uhlí, začali se sem stěhovat lidé za prací. Naše rodina třeba pochází od Brna – můj děda i jeho bratr sem přijeli právě za tou prací. V té době spolu dělali čeští i němečtí občané – problém to nebyl. Samozřejmě jiná doba pak přišla za války, kdy na těch šachtách dělali vězni, nebo pak po válce. Národnost ale mezi horníky jinak nehrála roli – když totiž sfáráte dolů, jste závislí jeden na druhém. Nahoře spolu nemusíte třeba vůbec mluvit, ale když se dostanete do hlubiny, musíte si věřit. Je to něco, co se špatně vysvětluje,“ krčí rameny Jakš.

S nástupem parních strojů začalo být hnědého uhlí potřeba obrovské množství. Přesto se poptávka po něm dala stále uspokojit prostřednictvím hlubinné těžby. To se ale změnilo s příchodem hnědouhelných elektráren.

„Málokdo si dovede představit, kolik vlaků uhlí spotřebuje taková elektrárna denně. Třeba taková elektrárna v Ledvicích stojí u šachty právě proto, aby ta cesta uhlí k ní byla co nejkratší. I třeba do Počerad jezdí vlaky přímo ze šachty. Musel se proto najít efektivnější způsob těžby,“ vysvětluje Zbyněk Jakš a pokračuje: „Například důl Koh-i-noor, ve kterém v dobách jeho největší slávy pracovalo kolem 2000 lidí, dokázal vytěžit zhruba milion tun uhlí ročně. Jedna hlubinná šachta lomu ČSA přitom později dokázala těžit 10 milionů tun uhlí ročně. Navíc těžila i to uhlí, které tam zůstalo po těch hlubinných šachtách. I z toho ekonomického hlediska bylo lepší to těžit povrchově.“

Těžba hnědého uhlí jako jedna z příčin ekologické katastrofy

Povrchová těžba hnědého uhlí zanechala v krajině opravdu velké díry. Jednou z nich je třeba důl Československé armády pod zámkem Jezeří na Mostecku.

„Krajina před tou těžbou, to byly lesy, pole, města a jezera. Například v místě lomu ČSA bylo obrovské Komořanské jezero – to se postupně vysoušelo, tak jak se postupně uvolňovaly ty pozemky – nejdřív pro zemědělství, pak pro tu těžbu. Krajina pod Krušnými horami byla v minulosti rozmanitá a ta velkolomová těžba s ní provedla velkou změnu – je tam degradace, z té krajiny odchází pryč voda. A když se dá pryč voda, je i ten život v té krajině minimální,“ přibližuje docent Martin Neruda z Fakulty životního prostředí univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Těžba hnědého uhlí se společně s provozem tepelných elektráren a těžkým průmyslem opravdu negativně podepsala na životním prostředí severozápadních Čech. V tamních městech nešlo v 80. letech pověsit prádlo na balkon. Lidé dýchali prach a síru a za znečištěné ovzduší brali příplatky, kterým přezdívali „pohřebné“.

Naděje dožití byla nižší než v jiných částech republiky. Jak popisuje docent Martin Neruda, situace dosáhla katastrofických rozměrů: „Říkalo se tady tomu černý trojúhelník – tedy prostor severozápadních Čech, bývalého východního Německa a lomů v Polsku. Bylo tam přitom více vlivů – nejen ta těžba samotná, ale i ty neodsířené tepelné elektrárny a těžký průmysl.“

Neúnosná ekologická situace na severu Čech vyvolala na podzim roku 1989 protesty, které přispěly ke změně režimu.

Rekultivace a budoucnost krajiny pod Krušnými horami

Lidé v dnešní době považují za samozřejmost, že k těžbě patří i následná rekultivace krajiny. Přitom ta je poměrně novým výdobytkem. Za Rakouska – Uherska ani za první republiky se uzákonit povinnost obnovy krajiny nepodařilo.

„Už za Rakousko-Uherska nebo první republiky byly snahy o rekultivaci krajiny, řešilo se to v parlamentu, ale prosadit se to nepodařilo. Už před druhou světovou válkou sice byly pokusy o lesnickou rekultivaci těch vytěžených území, ale soustavná rekultivace souvisí až s těmi 50. a 60. roky minulého století – s přechodem na tu velkolomovou těžbu. Nejprve se ty pozemky začaly zalesňovat, později začaly ty zemědělské rekultivace – vznikala tam nejen pole s ornou půdou, ale třeba sady nebo pastviny. To se pak v 90. letech utlumovalo – začaly se rozvíjet spíš ty rekreační formy a vznik jezer,“ popisuje Martin Neruda.

Podle něj je už při každém otvírání lomu připraven plán na jeho rekultivaci. Od hnědého uhlí, jako zdroje energie, se pomalu ustupuje. V roce 1991 se vláda usnesla na limitech těžby hnědého uhlí, za které už rypadla nepojedou. Připravují se i další využití rekultivovaných území.

Ještě v roce 2022 se podle ministerstva průmyslu u nás vytěžilo víc než 33 miliónů tun hnědého uhlí. Čím ho nahradíme, to zatím není jasné. Termín ukončení jeho spalování se přitom blíží.