15-0 jako kulatá hadice… Hasičské pohádky baví a přitom učí děti, jak se chovat při ohrožení
Děti mohou požár nechtíc založit, ale také se k němu připlést. Proto by měly vědět, jak se chovat a jak nechovat. Měly by umět přivolat pomoc a nebát se hasičů v zásahových oblecích, kteří jim přijdou na pomoc. Někdo to ale děti musí naučit. Hasiči i v tomhle spoléhají na sebe, a tak dětem potřebné informace dávají. Ale ne stejným způsobem jako ve škole. Hasiči čtou dětem hasičské pohádky.
V Ústí nad Labem chodí hasiči pravidelně číst dětem do krajské nemocnice. Děti už na ně čekají a na pohádky se těší. Navíc nemocné děti, které se léčí na dětském oddělení nemocnice, tak zapomenou alespoň na chvíli na chvíli na nemoc i na stýskání.
Potvrzuje to i preventistka HZS Ústí nad Labem Iva Karafiátová: „Děti tady zůstávají smutné, často bez rodičů, a my se snažíme je rozveselit a dát jim něco, co jim třeba v životě i pomůže.“ Metodik HZS Václav Groulík souhlasí: „Chodíme sem jednou měsíčně, myslím, že už se to zažilo a děti se na nás těší. Většinou na začátku děti seznamujeme s tím, co hasiči dělají, a povídáme si s nimi i o důležitých telefonních číslech.“
Pohádky sepsali hasiči z celého záchranného sboru
Pohádku „O velkém, malém slonovi“ napsal Lukáš Marvan, jinak tiskový mluvčí HZS Ústeckého kraje, a také ji v nemocnici dětem sám přečetl. Byla to vlastně „světová premiéra“.
„Měl jsem trému, protože to byla ostrá zkouška, s kterou jsem dnes tak úplně nepočítal. Kolegové to na mě trochu ušili. Teď je můj pocit úplně blažený, protože jsem viděl, že dětem se to opravdu líbilo a že se i smály,“ vzpomíná Marvan.
Autoři pohádek jsou ale hasiči z celého Hasičského záchranného sboru – výjezdoví hasiči, vyšetřovatelé vzniku požárů, i operátoři tísňové linky.
V pohádkách zažívají zvířátka různá dobrodružství, která odpovídají situacím, které by mohly opravdu nastat, a ke kterým by se děti mohly přichomýtnout. Děti tak nenásilnou formou získávají povědomí o tom, co je a není správné, jaké chování je nebezpečné a jak se při ohrožení zachovat. Kombinace čtení pohádek z hasičského prostředí s povídáním o práci hasičů dobře funguje. Nejde o jednostranný tok informací směrem k dětem, ale děti reagují na to, co slyší. Fandí malému slonovi, který zlobí stejně jako ony, a když se slůně poučí, poučí se s ním.
Například maličkost. Když dítě slyší hasičské auto, má si přestat hrát s míčem, postavit se mimo silnici, aby vidělo a hasičům zamávat. Lákadlo pro dítě je, že mu hasiči zamávají zpět. Jenže dítě, které je vidět, není rozptylované hrou a mává, nemůže nepozorně vletět přímo pod kola rychle jedoucího zásahového vozu. |To znamená ochranu zdraví dítěte a prostor pro hasiče rychle dojet tam, kam potřebují.
15-8 jako pouta, 15-0 jako kulatá hadice…
Dětem také pomáhají jednoduché představy, jak si zapamatovat čísla tísňových linek: hasiči mají 150 – 0 jako kulatá hadice, záchranka 155 – 5 jako invalidní vozík, policie 158 – 8 jako pouta. Co jiného mohou dělat malé děti, než v případě ohrožení zavolat pomoc? Jenže musí vědět jak volat a kam volat. Školy v tomhle odvádí dobrou práci, starší děti tato čísla už dobře znají. Ale, opakování, matka moudrosti.
„Hasiči čtou dětem“ je celorepublikový projekt Hasičského záchranného sboru. Hasiči čtou nejen v nemocnicích, ale přímo i na požárních stanicích, nebo třeba ve školách. Důležité je, že tahle preventivní aktivita není jednorázová, ale dlouhodobá.
Prostě nejlepší způsob, jak zvládnout krizovou situaci, je zajistit, aby žádná nenastala. A když už nastane, mít informovanou veřejnost, která ví, jak se chovat, aby nechala ty, kteří to umí, situaci vyřešit. A to by měly zvládat i děti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.