Znáte dumlík? Není to nadávka, ale zelenina
Před rozšířením brambor horským a podhorským kuchyním vládnul dumlík. Původní horská odrůda tuřínu známá především z Krkonoš. Dumlík tedy není žádná hanlivá narážka, ale dobrota do polévky i jiných jídel.
U nás se v některých rodinách dodnes vaří zeleninová polévka dumlíkačka. Kromě polévek se dumlík používal i do různých nákypů. „Rozlišoval se dumlík žlutý a dumlík bílý. O tom bílém kolovalo, že je trochu palčivý, a tak byl víceméně krmný. Žlutý má prestižní máslovou barvu, syrový chutná podobně jako kedluben a vařený je nasládlý,“ vysvětluje vysocký etnolog Daniel Dědovský.
Dumlík, co má tradici
Chuť dumlíku je prakticky nenapodobitelná. Tuřín se dnes objevuje i supermarketech, ale původní krkonošský dumlík pořídíte prakticky jen na Semilsku a na Jablonecku. A to především na podzim. V čase, kdy se objevuje také vyhlášené vysocké zelí. Toto červené zelí se špičatou hlávkou má také dávnou tradici. „Snad už před třicetiletou válkou. Vysocké zelí je o poznání křehčí než kulatá, jak my říkáme krajská zelí. Tak nazýváme různé odrůdy z kraje,“ podotýká Dědovský.
Vysocké zelí se dá pojídat i za syrova. Má oříškovou chuť a tak se hodí do zelných salátů. Tradičně se ale nakládá a každá rodina si svůj recept na nálev patřičně chrání. Zelným sazenicím, ze kterých vyroste vysocké zelí, se říká hlavatka. Ta se pěstovala v takzvaných hlavatišťatech a Hlavatišťata se jmenuje i jedna část Vysokého nad Jizerou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.
moderátor Jan Pokorný
Tata a jeho syn
Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.
