Zajel jsem, na co jsem měl, soudí Miloslav Sochor

Miloslav Sochor, jedenáctý z olympiády v Innsbrucku 1976
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Miloslav Sochor, jedenáctý z olympiády v Innsbrucku 1976

Jeden z nejlepších českých sjezdařů v historii… Přemýšlíte, o kom je řeč…? „Tady v Peci pod Sněžkou děti v zimě vlastně nic jiného nedělaly, než lyžovaly. Já sám začínal, když mi byly čtyři roky,“ vzpomíná Miloslav Sochor.

Narodil se v lednu 1952. „Pravidelně jsme lyžovali ve škole při hodinách tělocviku a v místní tělovýchovné jednotě Slovan.“ Do reprezentace se dostal v sedmnácti letech a o rok později už jel na mistrovství světa. Tento velký specialista na obří slalom dojel například čtvrtý v kombinaci na mistrovství světa 1974 ve Svatém Mořici.

Pozvánka k účasti na zimních olympijských hrách v roce 1976 v rakouském Innsbrucku se tak do určité míry dala čekat: „Vlastně už před olympiádou se mi podařilo několikrát ve Světovém poháru bodovat, docela dobré výsledky jsem měl i v Evropském poháru. V roce 1976 jsem byl ve Světovém poháru nasazován do první patnáctky – takže se mi dařilo.“

Přitom účast českých sjezdařů nebyla dlouho vůbec jistá. O čtyři roky dříve do olympijského Sappora nejeli vůbec. Byli totiž pro socialistický sport příliš drazí: „Byl to sport finančně náročný, celou zimu žili sportovci na západě, bylo to něco jako tenis. Tenis byl také na černé listině, než byly první výsledky v Davis Cupu, u nás to bylo něco podobného. V určitou dobu se hodně bojovalo, abychom mohli vůbec jezdit na tréninky, natož na závody. Nejhorší to bylo kolem roku 1970, v tom roce 1976 – i díky tomu, že nějaké dobré výsledky se udělaly v roce 1974 na mistrovství světa – už papaláši uznali, že nám potíže dělat nebudou.“

Stejně jako pro každého sportovce, byla i pro Miloslava Sochora olympiáda vrcholem jeho kariéry: „Byl jsem rád, že se mohu zúčastnit něčeho, kde je hodně sportu. Setkali jsme se s hokejisty, chodili jsme jim fandit… Život v olympijské vesnici je něco úplně jiného, než na Světovém poháru. Paradoxní je, že na olympiádě je konkurence ve sjezdovém lyžování daleko menší, než třeba právě ve Světovém poháru. Jenže olympiáda je jednou za čtyři roky, nervozita je daleko větší…“

Výsledek Miloslava Sochora v Innsbrucku odpovídal tomu, co „jezdil“ ve Světovém poháru: „Do desátého místa v obřím slalomu by to bylo lepší, ale byl jsem spokojený s tím, co bylo. Tratě v Innsbrucku byly velmi náročné, hlavně první kolo. Extrémní svah, extrémně ledovaté – pořadatelé to ještě postříkali vodou… Byla to taková sklenice. Zajel jsem to, na co jsem v té době měl.“ Jedenáctý v obřím slalomu, čtrnáctý ve slalomu a čtyřicátý ve sjezdu – to byl výsledek olympijské účasti Miloslava Sochora v Innsbrucku.

Na další olympiádu v americkém Lake Placid už nejel, ačkoli mu tehdy ještě nebylo ani třicet: „Právě v olympijské sezoně jsem skončil v reprezentačním družstvu. Nastupovali mladší závodníci, Bohouš Zeman… V Československu jsem byl stále číslo dvě, ale už to prostě nebylo ono. Navíc dřív byla tendence – daleko větší než teď – že starší závodníci se stávali neperspektivními a nastupovali mladší, i když měli horší výkonnost.“

Miloslav Sochor se sportu vlastně nikdy věnovat nepřestal, jeden čas dokonce trénoval lyžařské naděje v Lichtenštejnsku. Dnes žije a podniká – opět v souvislosti se sportem – v Peci pod Sněžkou.